Dokumentární filmy z exilu zpátky doma!

Mezi vzácnými hosty k této sekci budou Vojtěch Jasný, Arnošt Lustig, Ivan Fíla, Václav Reischl a Jana Boková, která osobně uvede retrospektivu svojí tvorby.

Spoludramaturgem exilové sekce byl Jiří Voráč, významný český filmový historik a autor knihy Český film v exilu. Na čtyři bloky složených projekcí navazuje i část doprovodného programu – Jiří Voráč v rámci dílny představí dílo významného experimentátora (československého exulanta v Kanadě) Emila Radoka a především jeho fascinující multiscreenový projekt z r. 1986 Zkrocení démonů. V sobotu 28.10. proběhne panelová diskuse na téma „Exilová zkušenost jako inspirace dokumentu“, jíž se zúčastní přítomní režiséři filmů sekce DO EXILU i historik Jiří Voráč a spisovatel Petr Král, který letos zasedne i ve festivalové české porotě.


Bližší představení režisérů a filmů, které dramaturgická rada pro program vybrala:

VOJTĚCH JASNÝ / Stromy ptáci a lidé
Středometrážní filmovou poému s významovým podtitulem Proměny koncipoval Vojtěch Jasný jako osobní zpověď. Pro snímek, který vznikl s koprodukční účastí německé televize ZDF, sbíral režisér materiál improvizovaně, půldruhého roku natáčel bez pevného scénáře na 16mm formát. Výsledná obrazová skladba je založena na principu asociativní montáže a spojena jen s volnou zvukovou kompozicí. Poetická dokumentární koláž představuje panteistickou vizi světa, skrývající také velmi intimní zprávu o autorově životní cestě. Snímek podle Jiřího Voráče „svědčí o renesanci Jasného poetického stylu v nové formě antinarativního spirituálního dokumentu.“

Vojtěch Jasný (1925) působil po absolvování FAMU v Československém armádním filmu. Společně s režisérem Karlem Kachyňou natočili několik době poplatných dokumentárních filmů. Už jeho samostatný debut Zářijové noci (1956) byl ale pokusem o kritické překonání pravidel socialistického realismu. K nejvýznamnějším filmům české kinematografie patří lyrický povídkový film Touha (1958), poeticko-satirická pohádka Až přijde kocour (1963) a především lyrická kronika moravské vesnice Všichni dobří rodáci (1960), za niž režisér získal Cenu za režii v Cannes. V roce 1970 odešel do zahraničí, v Německu natočil adaptaci románu Heinricha Bölla Klaunovy názory (Ansichten eines Clowns, 1975). V polovině 80. let odchází do USA a střídá Miloše Formana na postu profesora na University of Columbia`s School of the Art, kde přednáší dodnes.

ARNOŠT LUSTIG / Precious legacy – Vzácný odkaz
Hned první den německé okupace byla činnost pražského Židovského muzea (založeno v roce 1906) zastavena - tvrdá perzekuce byla předzvěstí mučednické smrti osmdesáti tisíc českých a moravských Židů. V poválečných letech neměla komunistická moc o židovský odkaz zájem. Muzeum bylo převedeno pod státní správu a jen stěží se dalo zabránit postupným ztrátám. Nejvýznamnějším počinem v době normalizace byla expozice Precious Legacy, která putovala do Kanady i USA. Za scénář k dokumentu o výstavě a osudu muzea obdržel Arnošt Lustig cenu Emmy, nejvyšší americké ocenění pro televizní scénář.
Arnošt Lustig (1926) byl v roce 1941 z rasových důvodů vyloučen ze střední školy a v listopadu 1942 byl odsunut do terezínského ghetta, prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 uprchl z transportu smrti do Dachau. Vystudoval žurnalistiku, pracoval jako reportér Čs. rozhlasu a scenárista. V roce 1968 emigroval - po pobytu v Itálii, Izraeli a Jugoslávii odešel do USA. Na amerických univerzitách přednášel film a literaturu. Po roce 1989 byl mimo jiné šéfredaktorem české mutace časopisu Playboy. Lustig patří k nejvýznamnějším českým spisovatelům. Jeho knihy vycházejí od počátku šedesátých let v desítkách světových jazyků.

VÁCLAV REISCHL / Kolín volá Káhiru
Václav Reischl navazoval ve své experimentální tvorbě na vývojovou tradici filmové avantgardy a na evropský intelektuální film, když své snímky koncipoval jako meditativní eseje. Na začátku devadesátých let se režisér soustředil na netradiční dokumentární projekty jakým je experiment o válce v Perském zálivu, založený na multiplikovaném kontrapunktu televizního obrazu války a banálního telefonického rozhovoru dvou mladých německých maminek (Jiří Voráč). – Uvedena bude také krátká impresionistická mozaika Park (Der Park, 1993) o proměně jednoho parku, kterou Reischl dokončil po desetiletém sběru materiálu.

Václav Reischl (1947) absolvoval roku 1972 na FAMU obor fotografie. Roku 1973 emigroval do Spolkové republiky Německo. O pět let později založil se svým někdejším spolužákem Jurákem Liptákem fotoateliér R&L a společnost Bild&Filmproduktion. Ve fotografické praxi se nevyhýbali komerčním zakázkám a díky nim rozvinuli nezávislou produkci hraných i dokumentárních filmů. Soustředili se přitom výhradně na projekty experimentálního autorského typu. Reichlovy hrané filmy se vyznačovaly spekulativními tématy, potlačením vyprávění a expresivním stylem. Je autorem snímků Brouk (Der Käfer, 1981), Polopravda (Die halbe Wahrheit, 1984), Stařec a moře (Der alte Mann und die See, 1986) a Peníze a chandra (Geld und Saudade, 1988).

BERNARD ŠAFAŘÍK / Exulanti
Šestipatrová novostavba na barrandovském sídlišti v Praze se nijak neliší od okolních panelových domů. Výrazně jiní jsou však obyvatelé domu, neboť zdejší byty si koupili lidé, kteří se po letech strávených v exilu vrátili do rodné země. Do středu pozornosti se dostává život po návratu, dokument registruje vjemy a pocity, zdůrazňuje všednost, jež je ohniskem přehodnocování. Vzpomínka na vlast a hledání vlasti se spojují s veškerou různorodostí sociální skutečnosti první poloviny devadesátých let.

Bernard Šafařík (1948). Po učňovských letech v pražském pivovaru odmaturoval a vzápětí na jaře roku 1968 odešel do Švýcarska, kde získal politický azyl. Studoval na univerzitě v Basileji, spolupracoval se švýcarskými a německými televizemi, pro něž natáčel dokumenty i experimentální filmy, věnované výtvarnému umění. Předělem mezi jeho dokumentární a hranou tvorbou tvoří krátký, ale už hraný film Goethův deník (Goethes Tagebuch, 1982). V celovečerním hraném filmu debutoval jako režisér satirou ze života českých emigrantů ve Švýcarsku Psí dostihy (Hunderennen, 1983), dále realizoval snímky Chladný ráj (Das Kalte Paradies, 1986) a Zlatá panna (Die goldene Jungfrau, 1989). Do Prahy se vrátil na konci roku 1989 a věnuje se natáčení dokumentárních filmů.

MILOŠ FORMAN / Desetiboj (viděno osmi)
Na kolektivním dokumentu Viděno osmi (Vision of Eight, 1972) o XX. letních olympijských hrách v Mnichově se Miloš Forman podílel epizodou Desetiboj. Na sportovištích bylo umístěno až osmnáct kamer, během natáčení došlo k incidentu s pořadateli, kteří bránili záběrům vysílených sportovců po doběhnutí posledního závodu. Snímek je výjimečný právě dvojakostí pohledu na vrcholový sport: režisér sice vizuálně působivě ukazuje úsilí překonat hranice lidských možností, ale neváhá Beethovenovu Ódu na radost, která vrcholí v okamžiku doběhu, vystřídat s jódlováním bavorských muzikantů a humornými prostřihy na chování pořadatelů.

Miloš Forman (1932) absolvoval pražskou FAMU a do roku 1968 natočil v Československu několik úspěšných filmů, které se vyznačují ironií, groteskností a černým humorem. Patřil k nejoriginálnějším tvůrcům české nové vlny. V roce 1968 odešel do Spojených států, kde se dokázal prosadit a postupně se stal zosobněním komerčního úspěchu se zachováním uměleckých ambicí - adaptace románu Kena Keseyho Přelet nad kukaččím hnízdem (One Flew Over the Cuckoo`s Nest, 1975) získala pět Oscarů. Pobyt v USA se mu později podařilo legitimizovat, díky čemuž mohl spolupracovat s kameramanem Miroslavem Ondříčkem a snímek Amadeus (1984), za který získal dalších osm Oscarů, mohl natočit v Praze (což mezi exulanty vzbudilo velkou polemiku). V současné době natáčí ve Španělsku film o malíři Francisku Goyovi.

WOODY VASULKA / Participation
The Vasulkas se v New Yorku pohybovali v komunitě přátel Andyho Warhola. Koncem šedesátých let si pořídili jednu z prvních videokamer, portapack firmy Sony, kterým v letech 1969 až 1971 zaznamenávali dění na nezávislé umělecké scéně, v gay a transsexuálních klubech, vystoupení nastupujících rockových idolů (Jimi Hendrix, Jethro Tull). Z tohoto materiálu v sedmdesátých letech sestříhali první edici s názvem Participation (1969-71), o nichž Vít Janeček tvrdí, že „ jsou v historii videa tím, co jsou Mekasovy Diaries pro kinematografii. Jsou nádherným dokumentem i metadokumentem současně.“

Woody Bohuslav Vasulka (1937) studoval režii na pražské FAMU. V roce 1965 odešel se svojí manželkou Steinou, pocházející z Islandu, do USA. Žil v New Yorku, kde experimentoval s elektronickým zvukem, stroboskopickou projekcí, světelnou aktivací pláten, s různě upravenými kamerami. V roce 1974 započal s výzkumem počítačů, konstruujících The Image Articulator – digitální video nástroj. Spolu s manželkou založili legendární centrum The Electronic Kitchen jako divadlo elektronických médií. Vasulka přednáší, publikuje články, komponuje hudbu a vytváří nespočet video snímků. V roce 1980 se přestěhoval do Santa Fe v Novém Mexiku kde pokračuje ve svém výzkumu digitálního prostoru.

KAREL PROKOP / Zrození vitráže
Josef Šíma patří k nejvýznamnějších českým výtvarným umělcům. Od dvacátých let pobýval ve Francii, byl členem skupiny Vysoká hra (Le Grand Jeu). V roce 1963 byl Šíma pověřen významným úkolem realizovat vitráže v remešském gotickém kostele sv. Jakuba. Jeho akvarelové návrhy pro okna v presbytáři a hlavní lodi se od roku 1966 zvětšovaly, překreslovaly a vyřezávaly ve skle v ateliéru Simon. Autor byl práci přítomen a sám skla domalovával a doleptával. - Snímek bude uveden společně se střihovým dokumentem Prague 48-68-88 (1988), ve kterém Karel Prokop nahlíží poválečné české dějiny v jejich zlomových okamžicích.

Karel Prokop (1942) pobýval ve Francii již od poloviny šedesátých let jako student FAMU . Později pracoval ve francouzské televizi jako režisér zpravodajství a dokumentarista. V osmdesátých letech natáčel filmy o životě pod hladinou oceánu - francouzský badatel Théodore Monod, oceánograf a vědec tak zamilovaný do pouště, že v ní strávil většinu svého dlouhého života, je hrdinou filmu Stařec a poušť (Le Vieil homme et le desert, Theodore Monod, 1985). K české tématice se vrátil po převratu, kdy natočil portrét Václav Havel – Du Theatre au Pouvoir (1993) a snímek o dějinách železné opony Vzpomínky hraničářského psa (Mémoires d´un Chin-Frontière, 1998).

JIŘÍ WEISS / Bojový pilot
Protižidovské zákony, které prosadila kolaborantská vláda, donutily Jiřího Weisse utéct před nacismem do Velké Británie. Zde se sice seznámil s Paulem Rothou, Johnem Griersonem a dalšími představiteli britské dokumentární školy, ale k filmové práci se dostal až jako voják. Jako dokumentarista zaznamenával bitvu o Británii, natáčel v ulicích měst, v posádkách, v pilotních kabinách. Pro společnost Crown Unit natočil řadu inscenovaných dokumentů, věnovaných armádnímu letectvu. K nim náleží i apelující snímek o českých stíhačích Bojový pilot. Snímek uvádíme společně s filmovým týdeníkem RAF, který připravil český kameraman Otto Heller.

Jiří Weiss (1913-2004) Vzpoura proti bohatství otce a náklonnost k dobové levicové kultuře jej přivedly až ke členství v komunistické straně. Od roku 1936 natáčel krátké poetické filmy, za nedochovaný snímek Lidé na slunci získal diplom na benátském festivalu. Po okupaci Československa odešel do Velké Británie, pracoval mj. pro exilovou vládu v Londýně. Později se v české kinematografii prosadil jako tvůrce významných civilně a psychologicky laděných snímků. Od roku 1968 žil především v USA, kde se věnoval pedagogické činnosti.

DAGMAR TÁBORSKÁ / Vianoce
Dagmar Táborská se prosadila řadou etnických dokumentů, které v pečlivém sledování česko-slovenské komunity ozřejmily psychologické a sociologické důsledky ztráty domova. Ve snímku Vianoce – Slovak Canadian Christmas zaznamenává tradiční vánoční zvyky a rituály přenesené do nového prostředí. Citlivá drobnokresba rodinného obrazu nese silný prvek idylismu, který ale vede k zdůraznění úsilí o zachování prvků domoviny jako zdroje pospolitosti. Film získal prestižní Red Ribbon Award na Americkém filmovém festivalu v New Yorku v roce 1979.

Dagmar Táborská (1932-2004) hrála ve filmech Ladislava Rychmana (Kruh, 1959) a Lva Kulidžanova (Přátelé na moři, 1959). I po emigraci pracovala jako střihačka na všech tvůrčích experimentech Emila Radoka, na filmu Jána Kadára Co mi táta nalhal (Lies My Father Told Me, 1975), na loutkových seriálech z produkce Animette Canada i na souběžné projekci pro stovku pláten pro Walt Disney Studio. Podílela se na dokumentární produkci torontské skupiny Okno-The Window. Byla manželkou režiséra Václava Táborského, jehož snímky z šedesátých let významně přispěly k formování moderního českého dokumentu. V roce 2005 byla založena nadace, jejímž posláním bude udílet Cenu Dagmar Táborské, určenou studentkám FAMU.

FRANTIŠEK ČÁP / Piran
Piran, slovinské městečko postavené na úzkém mysu vybíhajícím do Jaderského moře. Většina ulic nese stopy zanechané italskými architekty působícími v Benátkách. Další nesmazatelnou stopu tu zanechali hudebníci, mezi nimiž je nejvíce uctíván skladatel z 18. století Giuseppe Tartini. Architektura a Tartiniho hudba se spojují v krátkometrážním snímku Františka Čápa. Český režisér je v Piranu pohřben, zemřel sedm let poté, co o městě natočil svůj jediný dokument. Byl to, nepočítáme-li práci pro západoněmeckou televizi, jeho poslední film.

František Čáp (1913-1972) vstoupil v devatenácti letech do společnosti Lucernafilm, kde postupně poznal nejrůznější obory filmové práce. V roce 1939 debutoval společně s Václavem Krškou senzualistickým snímkem Ohnivé léto. Za okupace se věnoval jak adaptacím klasických českých literárních látek - Babička (1940), Jan Cimbura (1941) - tak příběhům z městského života, vyznačujících se zjitřeným erotismem, z nichž nejslavnější je Noční motýl (1941). V poválečném Československu natočil Čáp ještě čtyři snímky. Po nuceném odmlčení odešel do exilu, kde ve své umělecké práci pokračoval. Ve Spolkové republice Německo natočil šest, a v Jugoslávii osm filmů. Natrvalo se usadil ve Slovinsku.

Filmy budou promítány v těchto čtyřech blocích:
Do Exilu I / Středa 26. 10. / DKO II (malá scéna) / 12:30
Do Exilu II / Čtvrtek 27. 10. / DKO II (malá scéna) / 13:00
Do Exilu III / Pátek 28. 10. / DKO I / 10:00
Do Exilu IV / Sobota 29. 10. / DKO I / 16:00