Uragán Patton a Faith No More v Praze

Reunited
Faith No More nejenže vystřihli „reunited“ koncert roku, ale konečně některým z nás ukázali, jak by to mohlo vypadat v noise-metalovém pekle. Patton se totiž ze slušňáka, který se na začátku vyloupl ze tmy, aby téměř jazzově rozněžnil natěšené fanoušky coverem Reunited, proměnil během několika málo minut v docela slušnou bestii. V dobře padnoucím červeném obleku a elegantní černou hůlkou v pravé ruce se mu to někdy sice dařilo zakrývat, ale to bylo spíš pro to, aby svoje nejdivočejší momenty pěkně vykontrastoval s uhlazeným projevem.

Už nástup na scénu byl impozantní – po kvalitních ale nevýrazných Firewater to krátce po deváté v Tesle úplně potemnělo a jen podle zvuků a sem tam probleskujících světel bylo poznat, že se na pódiu něco děje. Již zmiňovanou Reunited uvedl kytarista Jon Hudson minutovým sólem a stále potmě se ke svému entrée nachystal Patton, který se zanedlouho ocitl uprostřed pódia pod palbou světlometu.



Seshora a z úctyhodné vzdálenosti vypadalo pódium jako nějaká huba do červeného podsvětí v čele s jeho temným pánem, který někomu mohl připadat třeba jako návštěvník kasina – nebo portýr z nějakého vykřičeného podniku v Los Angeles. Jestli ale otvírák nechal prostor na to, aby člověk třeba jen nakrátko nechal pořádně napást oči, následná smršť zaměstnala naplno ušní bubínky. Po druhé skladbě s názvem From Out Of Nowhere nastoupila divoká jízda Land Of Sunshine z mnohovrstevnatého hudebního eposu Angel Dust (1992). Patton se v záři slunečních paprsků paradoxně dotkl temnějších poloh, které charakterizoval jeho ďábelský, tak trochu Ozzyovský, smích.

Zvířecí metamorfózy
Album Angel Dust nechalo v hudební historii nesmazatelnou stopu, ale po masivním komerčním úspěchu předchozího kousku The Real Thing (1989), kterému vévodila skladba Epic, to byl krok jinam – album nebylo tak komerčně úspěšné a některým fanouškům připomínalo spíš hudební dílnu pana Mr. Bundle, první Pattonovy kapely. I přesto ale svým inovátorským a neotřelým stylem ovlivnilo nu-metalový svět na léta dopředu. Sedmnáct let, které uběhly od toho, kdy skladby Caffeine, Middle Crisis, RV nebo Be Aggressive spatřily světlo světa, ale pro Pattona nejsou evidentně žádnou výzvou – v Praze se s nějakou směšnou come-backovskou prezentací vůbec nepáral a všechno, co zpíval, pořádně řezal notnou dávkou ujeté hlasové exhibice. Vřeštěl, ryčel, štěkal a předváděl, že za jedenáct let, které uplynuly od rozpadu Faith No More, ani chvilku nezahálel. Svou grindcore-noisovou jízdou dokázal pořádně opepřit nejeden z dvaceti pondělních kousků – Surprise! You´re Dead! například ohlodal svým hlasem na kost, jinde lítal po pódiu a řval do megafonu nebo jinak deformoval zvuky. Když navíc přidal španělštinu, jako třeba v klidnější skladbě Evidence, vracel se zpět tam, odkud na začátku vyšel. Kultivovaný hochštapler, co se přichomejtl k sousedům na mejdan – a vůbec nevadí, že na sebe strhl pozornost tak, že v polovině večírku při Last Cup Of Sorrow a Easy už s ním zpívalo všech dvanáct tisíc sedících i stojících fanoušků.

King For A…night
V pondělí jsem si mohl vybrat a tak namísto, abych se s malým zpožděním prodíral davem dole na teslácké ledové ploše, šel jsem si pěkně sednout na jedno teplé hokejové místečko pod střechou. To, že se od šesti nepotím u pódia jsem litoval jen párkrát: když jsem poprvé z dálky viděl ulízlého Pattona v červeném sáčku a černou hůlčičkou a podruhé, když seskočil z pódia a nabízel do kotle svůj mikrofon s tím, ať mu někdo česky odzpívá kousek ze skladby Just A Man. Do třetice všeho dobrého pak venku po koncertě, když jsem se dozvěděl, že na Pattona a vlastně taky na klávesáka Roddyho Bottuma lítaly podprdy – mikrofon v kotli dokázal, že Češky spíš vysléknou vršek, než aby se naučily anglicky.



Naopak důvodů, proč si vychutnat koncert Faith No More v sedě jsem našel dost: nevím, jestli bych si z bezprostřední vzdálenosti užil Pattonovy zvířecí metamorfózy jako pod střechou, kde na mě působily precizně a navýsost strukturovaně. Je pravda, že to se mnou čas od času škubalo, ale pochybuju, že na ploše bych měl místo pro nějaký větší pohyb. Takže stará šunka, co už se nechce otravovat namáčklý v davu a nevadí jí, že kdyby od cigár, co svítily v hledišti, něco chytlo, všichni by uhořeli v marné snaze prodrat se ven z absolutně předimenzované (nekuřácké) haly, respektive ochozů.

Druhá půlka koncert patřila punkově laděnému albu King For A Day, Fool For A Lifetime (1995). Barytónovou baladu RV tak vystřídaly divoce uštěkaná The Gentle Art Of Making Enemies, klávesami vymalovaná King For A Day, Be Aggressive nebo závěrečná Just A Man. Všechny pecky, i když zrovna nepatřily k prověřeným hitům, prostě na koncertě dokonale fungovaly – já si myslím, že to bylo díky invenci Pattona, který se nebál zajít na úplný okraj experimentu; kolega, který mě k Faith No More přivedl zase tvrdí, že FNM prostě nestárnou proto, že nikdy nebyli poplatní době ani přesně ohraničenému stylu. „Ty věci mohly být napsané včera nebo i zítra, ty roky na nich vůbec nešly poznat.“

Po zdvojeném přídavku a několika sarkastických hláškách, ve kterých se Patton otíral o český fotbal nebo si dobíral publikum předstíraným koncem koncertu, tak mohli být všichni maximálně spokojeni – Faith No More odehráli comeback koncert roku 2009.