Na jedné vlně s Nouvelle Vague

Palác Akropolis připravil vskutku dokonalý start podzimní klubové sezóny. Jak jinak označit koncert francouzské kapely Nouvelle Vague, která českým fanouškům rozhodně není neznámá. Díky megahitu Dance With Me ji ostatně znají i ti co o tom dost možná ani neví. Úterní večer rozhodně nebyl prvním a ani posledním večerem, který byl vyprodán, přesto mi přišlo, že přeplněnost klubu byla v porovnání s minulými zážitky v únosné míře. Že by přestaly být pražské koncerty předprodány? Byl by to pěkný dárek těm, kteří jsou ochotni zaplatit za své star často poměrně vysoké vstupné a chtějí si je tak užít kulturně a bez sardinek. Fronty na baru sice byly, ale s vyprodáním jsou takřka nevyhnutelné. Rozplynuly se krátce před půl devátou, kdy na pódium vstoupila první z vokalistek Nadeah Miranda. Pod fialovým světlem, které evokovalo levandulové pole, coby kulisu francouzské kapely jako vyšitou, vypadala v bílých šatičkách a bosá, jako panenka co zpívá lehce jako vánek, co se právě těmi levandulemi prohnal a pohladil květy něžně jako zpěv Nadeah nás přítomné. Jenže tahle její křehká role jí vydržela velmi krátce. Po možná až příliš pomalém úvodu následovala předělávka (ostatně jak jinak) od Depech Mode Master & Servant právě z nového alba NV3. I v té ještě držela Nadeah svůj temperament na uzdě. Robotické pohyby ji ovládly v Ever Fallen In Love a spolu s nimi se dostávala do varu a brala s sebou postupně všechny přítomné.

To už se ovšem představila publiku i druhá z vokalistek Sophie Delila, s na první pohled krotčejšími pohybovými projevy, avšak s nádherným hlasem, který vyvolával mrazení v zádech. V černých šatech a s úžasným afrem na hlavě působila jako příjemný kontrast k Nadeah. V několika skladbách se však dostaly obě na stejnou vlnu a spolu s nimi i my. Po startu, který byl ze strany publika kapku chladnější, si obě holky obmotaly přítomné kolem malíčku hravě jako kočka myš a připravili nám společně jeden z vrcholů, totiž nesmrtelnou skladbu původně z dílny Dead Kennedys, Too Drunk, Too Fuck. Bossa nova kabátek vzal za své, na scénu vstoupil punk, bílé šaty Nadeah začaly zlobit s ramínky, vlasy se z culíku rozcuchaly do abstraktní podoby stejně jako divoké pohyby samotné aktérky. Na úvod žhavé publikum ochladila několika cákanci vody a za svižného rytmu si z pódia odskočila mezi diváky doprostřed, do kotle, do davu. V tu chvíli ji všichni milovali a snad nikdo nelitoval toho, že šel, že díky tomu má možnost vidět, že i cover verze mohou mít smysl.



Nouvelle Vague nám postupně ukazovali v čele, nejen s vokalistkami, ale také otcem celého projektu, Marcem Collinem, v čem je jich síla. Cover verze dělá kdekdo a možná právě proto velmi často vycházejí naprázdno. Nouvelle Vague se však podařilo dokonale skloubit původní sílu punkových nářezů s jemnými aranžmá ve stylu bossa novy, sametovými hlasy zpěvaček, které o new wave neměli pomalu ani páru, což bylo původním záměrem a s noblesou sobě vlastní vydat již tři alba, která lze bez okolků označit za dlouhohrající.

To jak dokáže Marc Collin spolu s parťákem Olivierem Libauxem původní skladbu překopat k nepoznání, vyšlo najevo například v akustické klasice God Save The Queen, která celá patřila Sophii. Samozřejmě nemohla chybět již výše zmíněná Dance With Me, notně zprofanovaná jedním z tuzemských operátorů či Friday Night, Saturday Morning, při které si velmi výrazně zazpívalo téměř celé osazenstvo sálu Paláce Akropolis včetně napěchovaného balkónu, z něhož musel být pohled na obě divy vskutku impozantní. Čert vem projekci, efekty, mohutná světla, máte-li v partě zpěvačky disponující tak obrovskou dávkou šarmu, bez výše zmíněných propriet se obejdete raz dva. Ostatně pár poznámek na adresu Nadeah, které jsem zaslechl v davu, by jí jistě zalichotily. Ale zpět ke koncertu samému. Další z vrcholů nastal při majstrštyku Joy Division a jejich Love Will Tear Us Apart. Osobně mám tuto skladbu hodně hluboko zapsanou a slyšet ji live, byť v naprosto jiných aranžích, bylo okouzlující. To už se však blížil koncert ke konci. Bylo však teprve půl desáté a Nouvelle Vague svůj čas do smrtící desáté využili naplno. Přídavků bylo hned několik a nabídly například Such A Shame, kterou si Sophie střihla sama jen s klávesami, dále This Is Not A Love Song či úžasné sólo hrané na violoncello. To však stále nebylo vše, temné barvy a horký vzduch v sále prorážel hluk blížící se hodnotám větším než vysokým a Nouvelle Vague se vrátili ještě jednou. Zahráli Give Me The Words a zcela spontánně se rozloučili divokým tancem v podání Nadeah a violoncellisty. Po té již definitivně Nadeah i Sophie, Olivier Libaux se svým baretem a kytarou i Marc Collin zmizeli v zákulisí, světla se rozsvítila a vyprovodila nás do ulic Žižkova, které po tomhle zážitku vypadaly spíše jako uličky Paříže, kde šanson zní na každém rohu, kavárny jsou přeplněné avantgardními umělci a rám tomu všemu udává new vawe a vy nechcete, aby tohle všechno skončilo. Minimálně do doby než e druhý den ráno probudíte opět do Prahy, do rána, kde místo Nouvelle Vague zní klaksony, tramvaje, řeči, volání, podpatky a tak dále.

A jak viděla koncert kolegyně Sakeé, jež byla ten večer rovněž přítomna:

Vyprodaní Nouvelle Vague: to drunk to fuck, ale ready to show!

Před Akropolí čekal dav nedočkavých lidí, někteří se dovnitř už nedostali a marně se ptali ostatních na vstupenky. Očekávaný koncert Nouvelle Vague byl totiž vyprodaný. To se odrazilo jak pozitivně, tak negativně na tom, jak celý koncert probíhal. Vydýchaný vzduch a nekonečné fronty na baru – první dojem, kterým nás uvítala Akropolis v úterý. V tomhle případě ale bylo všechno zlé k něčemu dobré a atmosféra koncertu tomu také odpovídala – byla výtečná.

Osobně považuji za vrchol mou oblíbenou předělávku Dead Kennedys – Too Drunk, Too Fuck a zřejmě jsem nebyla jediná. Jakmile se Nadeah zmínila o alkoholu, posluchači zbystřili a začali dovádět. Během zpívání se k nim přidala i Nadeah a skotačila přímo uprostřed nadšeného davu, což bylo skutečně nakopávající. Po této divočině následovala God save the Queen, která sice je původně od punkových Sex Pistols, nicméně v podání Sophie zněla baladicky a něžně. Poznala jsem ji jen díky textu. Sophie mě nadchla i svým sólovým vystoupením – píseň Such a Shame v samém závěru mi postavila chloupky snad i na chodidlech. Tak povedený koncert si zasloužil odměnu. A odměna fanoušků v podobě bouřlivého aplausu nezůstala bez odezvy a nám se tak dostalo dalších přídavků. Nouvelle Vague na přídavky skutečně nebyli skoupí a vděčné publikum je přimělo vrátit se hned několikrát, což si lze vyložit jako skutečnost, že i sami aktéři se bavili a koncert si užili stejně jako my dole pod pódiem. Po poslední z posledních písní si kapela dokonce pěkně zatančila na pódiu a nenávratně zmizela v zákulisí stejně jako já v ulicích noční Prahy.