Bobynation: Ano i ne!

Johannes Heil, Valentino Kanzyani, Alexander Kowalski, Christian Fischer, Vortechral – kdo by odolal tak nabitému programu v zajetých prostorách oblíbeného Boby? Ani já jsem neváhala a po kratší odmlce jsem se rozhodla společně s přáteli vyrazit na naše oblíbené místo. I když druhá stage nabízela odreagování v podobě tech-houseových a hlavně pak tranceových djs, byla pro mě směrodatná pouze stage hlavní, která mě svým programem naprosto uspokojovala. Lístky byly koupené, všichni byli natěšení. Jak nemilou zprávu jsme se ale dozvěděli pár dní před začátkem party – pořadatelé oznámili, že se party bude konat vzhledem k nízkému počtu prodaných lístků pouze na jedné stagi. Díky tomuto sdělení začaly moje nervy pracovat na plné obrátky, obzvlášť po zjištění, že je line up ochuzený o celou polovinu techno djs, na jejichž místo byli dosazeni hosté hrající původně na druhé stagi. Rozhodovala jsem se. Jet či nejet? Vzhledem k zakoupeným lupenům byla odpověď naprosto jednoduchá – pojedeme. Byť trochu zklamaní, vyrazili jsme v sobotu večer směr Brno. Dámy a pánové, začíná mise Bobynation.

Celou dobu ve vlaku jsem se utěšovala tím, že uslyším alespoň tři nejdůležitější djs, kteří mě od samého začátku nejvíce zajímali. Celou cestu jsem si ale lámala hlavu s tím, co budu dělat po zbytek noci, až moji oblíbenci dohrají. Naštěstí jsem si brzo po setkání se známými přestala s touto otázkou lámat hlavu a po prvním drinku vypitém ještě před branami Boby centra jsem se nemohla dočkat, až vstoupím dovnitř. Nechtěla jsem propásnout Alexandra Kowalskeho, který měl hrát už ve 22:00.



„Když už se mám těšit jen na tři djs, chci je všechny slyšet od začátku do konce!“ …říkala jsem si. Po shlédnutí několika osobních prohlídek a neuvěřitelně důkladného šacování jsem byla (naštěstí ušetřena absolvování této kontroly) vpuštěna dovnitř. Ve spěchu odkládám bundu s batohem a pádím na hlavní a v ten večer jedinou stage celé akce.

Sbíhám schody poslouchajíc první tóny Kowalskiho setu, ale po prvních krůčcích sestupného schodiště směrem k pódiu je mi jasné, že tu něco nehraje. Za pultem nestojí známý Němec, ale jeho předchůdce Martin Gredner, který mě svou přítomností za mixem (Martin mi teď odpustí) v tu chvíli vůbec nepotěšil. Kde je Alexander? Bylo už několik desítek minut po desáté a Kowalski nikde ... Ostatní partypoeple společně se mnou nevěřícně kroutí hlavou a ptají se mě, jestli nevím co se děje. Krčím rameny a jdu si koupit  drink. Ceny na barech jsou přijatelné, personál příjemný a obsloužení přímo bleskové. Nejspíš to bylo způsobeno i tím, že se v Boby tou dobou nacházelo minimum lidí...

Blíží se jedenáctá hodina a na pódiu se konečně začíná něco dít. Vidím odlesk masivních černých brýlí, které nenosí nikdo jiný než všemi návštěvníky očekávaný Kowalski. Zcela upřímný pocit radosti pohltil nejenom mě, ale i zbytek jásajícího publika. To jsme ale ještě netušili, že háček pozdního příchodu nevězí v Alexandrovi, ale úplně v někom jiném…

Kowalski předvádí za svým laptopem své umění a já se nemůžu nabažit jeho originálního podání techna plného vokálů a melodií . Alexandera slyším prvně a proto si tuto premiéru náležitě užívám. Jeho zhruba hodinové vystoupení uběhne jako voda a za mix pultem se objevuje další zahraniční kolega. Všechno šlape jako na drátkách. Parket se neustále zaplňuje nově příchozími. Atmosféra vzrůstá každou minutou, ale… Další zklamání přichází s rozřešením tajemství „kdo že je oním následujícím djem“? Po kratičkém zkoumání postavy a obličeje osoby na pódiu zjišťuji, že nevidím Johannese Heila, ale Slovince Kanzyaniho...V tu chvíli začíná vše krásně zapadat do sebe. Záčátek Kowalskiho setu byl posunutý zcela záměrně, neboť jeho následovník Heil zkrátka nedorazil, což prý nebyla vina managementu. Panu Heilovi se prý jaksi „nechtělo“. Zbývalo mi tedy jen jedno: užít si Kanzyaniho set na maximum!



Zatímco se Kowalski loučí s nadšenými clubbery, usmívající se fešák Valentino mačká tlačítko play, aby předvedl krásné a dokonalé ticho. Zkouší jej zmáčknout ještě jednou, ale z beden se stále se nic neozývá ... Po zdolání několikaminutového technického problému Kanzyani konečně spouští první beat tím samým a osudovým tlačítkem play, které ho tentorkát poslechne a nechá rozehrát startovní track v rytmech minimalu. V prvních minutách Kanzyaniho setu se konečně dostávám do té správné nálady – jeho sound je přesně podle mého gusta, a i když se sem tam vloudí malá chybička v podobě ne zrovna příliš srovnaného beatu, nemůžu se nabažit výtečného tech-minimalového soundu. Valentino je velmi dobře naladěn a užívá si hraní společně s publikem. Všechno je tak jak má být, nebýt té zatracené změny v programu… Bohužel hodina H se neúprosně blíží a s posledním mixem a posledním úsměvem mávám na rozloučenou nejen Valentinovi, ale chtě nechtě se loučím i s dalším hudebním programem party Bobynation.

Příznivci tranceu prominou, ale tento styl bohužel nepatří zrovna mezi mé oblíbené žánry. Proto jej snad ani nemám právo hodnotit. Mé hodnocení by bylo totiž naprosto subjektivní a tudíž zcestné.

Po organizační stránce snad nemám pořadatelům eventu Bobynation co vytknout, vše šlapalo tak jak má (pokud pominu menší technické problémy během začátku Kanzyaniho setu) a nebýt tudíž fatální chyby spojit trance a techno dohromady na jedno pódium, troufla bych si říct, že zde mohla proběhnout nadmíru vyvedená party. A jaké z toho všeho plyne ponaučení? Vyvážené a rozumné složení line upu je vždy jedním ze stěžejních bodů pořádání jakékoliv hudební akce.