Gui Boratto se povznesl nad Roxy

Dlouho jsem Roxy nenavštívil, a tak se mi konečně u této příležitosti naskytl důvod zavítat. Příchod byl velmi brzký a už kolem půl dvanácté vodím své nohy uvnitř klubu. Staré známé tváře. Pro mě přibyly LCD TV a nové konstrukce nad sálem, ale jinak téměř žádné změny. Všechno při starém.

Skládám tedy nohy na židli pod stoleček, na kterém stojí meruňkový džus a vyčkávám. Čas jako by se zastavil. Při vystoupení Navida Tahernia se sice parket plní, ale po chvilce poslechu zjišťuji, že obsah jeho setu je postavený na starších záležitostech. Nicméně jsem se přišel bavit, a tak rád v průběhu jeho setu slyším tolik ohrané Radio Slave, přesněji jejich nepříliš záživnou věc „Grindhouse“, které až mistr Dubfire dodal onu potřebnou energii a „švunk“. Stopáž tohoto hitu zazněla snad na vteřiny celá. V ten moment mi proběhne hlavou: „Navid jede dlouhé mixy nebo nemá co hrát?“. Asi to druhé. Nevadí, aspoň toho víc postřehnu a užiji si to, pozdravím a pokecám se známými. Při rozebírání důležitých témat s přáteli mě pak ještě po kolena zasypal písek, otevřel se strop a já pohlédl na hvězdy Paula & Fritze, kteří mi tam psali „Berlín volá“ :)

Úžasná záležitost „ Sky and Sand“ od Kalkbrennerů, kterou najdete, kde jinde než na kompaktu, nebo dvdčku Berlin Calling. Navid potěšil a zahrál tuto skladbu opět až na pár vousů celou. Návaznost převzal další hit, který už ale vystoupení tohoto německého veterána ukončil.

Půl druhé ráno mě přinutilo zvednout se ze židle a přesunout se na parket, abych lépe viděl a hlavně slyšel. Gui Boratto přistoupil bez ostychu a hned po pár minutkách do dychtivého davu začal pumpovat něžnost, jež nese název jako jeho poslední album „Take My Breath Away“. V ten moment si i já všímám ostudného momentu pro vjs, kdy Guie Boratta okradli o jedno „T“, a tak po celou dobu jeho vystoupení přesvědčovali, že nyní hraje „Gui Borato“. Borat za mixem, inu proč by ne. Možná, že odpovědí na tuto hrubku byla skladba „Atomic Soda“, nebo spíš ne ...



Se zavřenýma očima si s davem společně užívám další tracky. Gui se moc nešetřil a první půle byla opravdu slušný náklad energie provázané euforickými melodiemi. Následně decentně povoloval, aby v závěru přišel s drtivým finišem, ale to bych předbíhal.

V době, kdy jsem si užíval remix od Pet Shop Boys a pozoroval, jak se pohublý dav na parketu baví, tak mi dochází, jak přehnaně mizerný je zvuk. Slyším jen basy, ostré řezavé výšky a ztrácející se vokály v jejich středu. Smutné zjištění. Pokud si uvědomíte, že tento pán má svou show postavenou na vokálech a melodiích, dojdete k závěru, že takovýto zvuk vás okrádá o velkou část hudebního zážitku.

Nezbývá, než zkusit najít lepší místo, nebo se povznést, hodit to za hlavu a prostě se bavit. Učinil jsem tak a s úsměvem na rtech jsem si užíval „Azzurra“, kdy modré světlo odrážející se od disko koulí dělalo chvílemi opravdu azuro. „Terminal“ a "Opus 17" mě dohnaly do míst, kde mám uložené vzpomínky na Exit festival a s ním spojené vystoupení Boratta.



To už se blížil konec. Zhruba deset minut před půl čtvrtou. Gui přichází se sladkou tečku večera. Úvodní beaty prozradily track i bez známého vokálu a melodie. Počty měly jasný výsledek. Ze všech nejznámějších tracků a remixů chyběl asi ten nejslavnější z „Chromofóbie“. Rozlučka v podobě „Beautiful life“.

Vystoupení se mi velice líbilo a užil jsem si maximálně, jak to šlo. Chtěl bych Roxy pochválit za takováto jména, ale zároveň pokárat za zvuk a hrubku vjs. Celkové hodnocení tedy zní 6/10 (hudební show Boratta 8,5/10)