Přes Atlantik a ostrovy do srdce Evropy

Historie kapely Little Dragon (vznik 2006) je pestrá a netradiční stejně jako její muzika, což s jistotou podporuje i multikulturní složení tohoto převážně švédského kvarteta, jehož členové se znají v podstatě již z dob vysokoškolských studií. Tažným koněm kapely je bezpochyby zpěvačka Yukimi Nagano, která se bezprostředně podílí i na jiných muzikantských projektech (viz Koop, Hird). Dnes je proslulá jako jedna z nejlepších soulových zpěvaček Evropy.

Jakým jazykem Dragouni vlastně hovoří?
Vedle základního elementu - elektroniky - nacházíme v jejich stylu také prvky jazzu, soulu, popové rysy i velkou odvahu projevující se kombinováním elektroakustiky s uměle modifikovaným zvukovým zdrojem. Píseň od písně je výrazně jiná a originální. Svým hlasem i zjevem na sebe přirozeně nejvíc strhává pozornost frontwomenka kapely Yukimi Nagano. Především publikum sestávající z mužského pohlaví je na koncertech fascinováno jejím exotickým vzhledem, ale hlavně taky sexy vokálním projevem, který jde ruku v ruce s pro ní typickou mimikou a gesty. I samotný taneční projev Yukimi je silně osobitý – odráží se v něm severská chladnost, japonská disciplína a zároveň výrazně ženská vášeň.

Rozmístění dračí sestavy se na koncertu zpravidla podobá lichoběžníkovému útvaru. Jak tomu bylo v Akropoli?
Někdy po osmé hodině večerní si v levém rohu pódia rozdělal svůj stan klávesista Håkan Wirenstrand, v zadní části se do bicích opřel Erik Bodin, zprava k nám doléhal baskytarový hlas Fredrika Källgrena Wallina a ze samotného centra se směrem k publiku linul famózní zpěv bosé Yukimi, obklopené svým perkusionistickým zázemím. Ani tentokrát na pódiu japonsko-americká míšenka nezahálela – pauzy mezi slokami tradičně vyplnila hrou na nejrůznější perkuse, z nichž všechny jistě nejvíc zaujalo chřestidlo podobné egyptskému sistrum či hra na zavěšené gongy.

Během večera zazněly hlavně nové ještě neobehrané songy z „Machine Dreams“ - značně promyšlenějšího a tanečnějšího alba, než je tomu v případě staršího debutu „Little Dragon“ (2007), který ve srovnání s ním působí až příliš hravě a decentně. S největší pravděpodobností ani neexistoval přesný songlist, kterého by se kapela na show striktně držela.

Jako první (zároveň na albu úvodní) námi zatřásla dynamicky gradující píseň „A New“ v podání svíjející se Yukimi doprovázené zbylou posádkou i vlastním kladívkovým rytmizováním. Následovala veselejší „Never Never“, po které přišel na řadu již starší rozverný song „After the Rain“ s refrénovým „after the rain we forget“. Někdy v polovině koncertu se z úst frontwomanky opět rozezněl starší hopsavý reggae kus „Forever“, před nímž jsme ještě statečně čelili zběsilým dunivým rytmům improvizovaného závěru novinky „My Step“, na základě čehož se první řady publika v mžiku proměnily ve vařící se kotel. Jelikož byl ke koncertu přizván i český populární jazzman Dan Bárta, stali se z nás navíc svědkové netradičního falzetového podání písně „Fortune“, jejíž text, začínající „Mountain of pearls to soth the soul, gold and silver and silk to cover the old…“ si Bárta pro jistotu ještě raději přepsal na kus papíru (fotografii s vážkou!)

Přes hodinu trvající dračí klání nakonec završily starší i nové přídavky, které si publikum umíněně vykřičelo, až doslova vydupalo. Samozřejmě nechyběla dojemná klavírní „Twice“, jejíž melancholický náboj navíc silně umocnilo příjemně tlumené osvětlení. Další přídavkový nášup pak sestával z novinky „Rounabout“, svou decentní naivitou až místy připomínající legendární 80s hitovky.

Celková atmosféra koncertního večera byla pohodová a ryze spontánní, bez jakéhokoliv násilí – jak toho uměleckého, tak i fyzického … Návštěvníci koncertu se vzhledem přirozeně doplňovali, a to samé činili i vůči kapele. Obdiv publika k této čtveřici (především Yukimi) by byl znát i na druhém konci Prahy. Někdy po půl desáté tak závěrečné jamování kvarteta s Bártou definitivně zakončilo poslední letošní koncert série EuroConnections, po kterém se již následující program přesunul na přilehlou barovou scénu.