Report z Autechre na Itch My Hahaha

Rob Hall celou tu raveově industriální a rozházenou show začal. Vyhlašuji jej za nejtrefněji vybraného předskokana a dle mého názoru právě on perfektně splnil svou funkci interpreta „aťvíšdočehojdeš“. Rob Hall hrál rytmicky, rozjel Elektronickou Body Masáž. Jeho průmyslové techno dunělo Flédou, až si člověk připadal jako někde v továrně nebo pod mostem (a bylo mu tam naprosto fajn). Beaty svištěly svižně, glitchky vrzaly a píchaly kolem uší a Rob Hall si tu a tam vysloužil i poměrně hlučnou ovaci a povzbuzení, za což by nejspíš takový Didjit platil zlatem. Ještě pár pneumatik zapískalo o špinavou silnici, ještě pár sprostých beatů ukamenovalo obličeje tanečníků k úsměvu, ještě pár strašidelných vichřic proletělo prostorem a striktní setík byl u konce, čehož možná leckdo z návštěvníků akce následujících 15 minut mohl litovat.

Scénu si vzal na starosti uznávaný talent noisových odnoží Russel Hasswell. Jeho hluková čtvrthodinka syčela stejně jako jeho jméno. Po tanečních pohupech na nás ten člověk vychrlil totální šum, třas, kňučení na imaginární gameboyovou kytaru. Uši zažily nálet a chtěly úpět stejně jako Hasswelova tvorba. Bylo to zajímavých patnáct minut a bylo jich tak akorát.

Pak Didjit. Tohle jsem úplně nepochopila. Pokud měla tahle session fungovat jako relax a snaha o reset předchozích zážitků, pak by snad tento projekt splnit účel mohl. Slyšeli jsme jakýsi osmdesátkový depešácký synth pop s beaty. Chyběly už jen světélkující dlaždice na parketu a flitry na outfitech účastníků. Dosud jsem nepochopila důvod tohoto vystoupení a možná jsem nebyla jediná, na parketu totiž bylo podzřele volno.

Tma, hloubka, úlek, první beaty. Autechre umožnili na předchozí zmatení rychle zapomenout. Set začal poměrně pomalým hlubokým rovným kopáním za doprovodu něčeho, co znělo jako syntetizovaná foukací harmonička. Už začátek vystoupení dával vytušit, že tahle akce nerovná se pouštění Oversteps či resuscitovaných tracků z jiných alb. První rovné beaty se najednou doslova rozmlátily na kusy a rozletěly v prostoru, aby dezorientované vytvořily nový polámaný dunivý celek. Tma byla hustá jako 200 km od města uprostřed lesa. Pár prosvítajících teček tvořilo vymyšlené hvězdy a tak Autechre hráli přímo na Flédě open air pro všechny open minded. Triangly a glitch-nervové stimulátory rozpohybovávaly dunící se autechří masu a ta spolehlivě ztranzovala většinu zúčastněných. Rovný beat se po pár desítkách minut vrátil, aby se opětovně rozstřelil. Pokud mám hledat podobnosti s Oversteps, vidím jistou naléhavost a melancholii melodiky a některých zvuků, víc se mi s novým albem tenhle zářez vůbec spojovat nechce. Nezaslechla jsem ani hiphopové mixovánky či jiné vtípky, jejichž svědky jsme mohli být v rámci nedávné radio show. Publikum (muži kolem třiceti let tvořili jeho nezvykle velkou část) během téhle masáže na Autechre vřele reagovalo a prožívalo. Autechre Flédě nadělili jednolitou zvukově extatickou hmotu, která svoje publikum s pomocí husté tmy dokázala kompletně pohltit. Oversteps si už stejně všichni pustili doma.