Apokalypsa The Bells - Jeff Mills a ti druzí

Začátek akce stanovený na 17tou hodinu se v pátečním shonu dal hodně těžko stihnout a tak po pohodovém vyřízení akreditací a předání svršků do šaten jsem co nejrychleji zamířil rovnou pod rozlehlé podium, kde se za gramofony usadil Pascal Kleiman. A nebyla to lenost, která by tohoto Francouze nutila se za mix posadit. Pascal je skutečnou výjimkou mezi DJi, a to v jednom velkém ohledu - dokázal překonat s neuvěřitelnou silou vlastní handicap, ze kterého udělal dokonce svou přednost. Pascal totiž k opravdu profesionálnímu ovládání gramofonů, cd playerů a mixpultu používá pouze své nohy. Za doprovodu Vje Kyla Lyonse, jehož cit pro video animace nevyužívá pouze Pascal, ale také skupiny jako Iron Maiden nebo Black Eyed Peas, předvedl set prošpikovaný minimalovými prvky, dlouhými nájezdy a celkově pomalejším tempem.



Co se týče samotného prostoru není moc co vytýkat. Velké, vhodně umístěné podium s dostatkem světel, takže nikde nevznikala zbytečná tmavá místa. Ceny na barech byly mnohem přívětivější než na předchozím díle a člověk se vytouženého drinku dočkal poměrně rychle. Dalším velkým plusem byly tribuny, mezi kterými se dalo projít k dalším místům k sezení a slušnému počtu stánků s rozličným občerstvením. Snad jen u šaten to občas zaskřípalo. Koncepce oddělených setů jednotlivých vystupujících je z mého pohledu výborná a člověk tak neztrácí přehled. A přehled rozhodně nechtěl ztratit ani holandský techno producent, DJ a remixér Steve Rachmad. Mnohými je považován za otce detroitského techna v Nizozemsku a tahle stará škola města motorů byla na jeho vystoupení hodně znát. Střídání melodií a syrovějšího zvuku společně se střídáním tempa hraní působila místy malinko kostrbatě, ale ve výsledku hodně kvalitní záležitost, která se ovšem ne každému zamlouvala.



Asi by se našel jen málokdo, jenž by za vrchol večera považoval něco jiného než vystoupení Jeffa Millse. Je legendou, která dokáže neustále překvapovat a posouvat hranice techna daleko za obzory skalních vyznavačů pravidelného čtyřdobého taktu. A že je pravým mistrem zvuku, s naprosto chladným zevnějškem a téměř žádnou vizuální komunikací s publikem, bylo od začátku celého setu jasně patrné. Jeho hlavním komunikačním kanálem je samotná hudba. S robotickou přesností si dokáže s publikem pohrávat přesně tak, jak potřebuje a s prvními tóny notoricky známého tracku The Bells nemohlo přijít nic jiného, než zdvižené ruce všech party people pod pódiem. Prostě a jednoduše zážitek, na který se nezapomíná.



Člověk, který se muže pyšnit titulem nejlepšího techno DJe světa a přitom nemá žádné hvězdné manýry, neustále pracuje, cestuje a stojí za slavným labelem Pornographic. To je Cristian Varela. muž, který svou skromností a pílí dobil technosvět. Vzhledem k tomu, že načasování jeho setu bylo právě po Jeffu Millsovi, mohl se stát nekorunovaným králem večera. Ale popravdě jsem od něho slyšel už několikrát mnohem lepší vystoupení, než kterým se pochlubil zaplněnému pavilonu P na Apokalypse. Po této španělské akvizici přišli na řadu přímočaří a u nás dobře známí The Advent and Industrialyzer a přímou linku opravdu nepostrádali. Hraní téhle dvojice za žádných okolností nepodléhá stávajícím trendům a s každým trackem je cítit pravý a nefalšovaný duch techna.

Podzimní díl nezapomněl ani na zástupce vyznávající tvrdší styl hraní a mezi zářivé, z Brazílie importované hardtechno zboží patřila Fernanda Martins. Rychlost blížící se 160 BPM není úplně to, co bych vyhledával. Nicméně pokud se spolu snoubí energie, charisma a cit pro publikum, může i tak tvrdé hraní působit vyzrále a hodně bavit. Pro mě osobně příjemné překvapení celého večera. Posledním kdo se ucházel o přízeň publika byl v ranních hodinách řeznický učeň Viper XXL, Komu se zachtělo totálního výplachu všech tělních dutin byl na správném místě, ale pro něco takového je už třeba oplývat trošku silnější náturou.



Sečteno a podtrženo z hlediska pořadatelů, byla oproti loňsku párty zvládnutá minimálně o dva stupínky lépe. I když, kritice různých lidí se nikdy vyhnout nedá a jsou to pořád dokola ty stejné žabomyší války. Možná jsem očekával trošku odvázanější atmosféru, která tak trochu ustoupila rozmanitosti jednotlivých DJ´s, což rozhodně nebylo na škodu.