Tancuj s Laibach!

Měl jsem i určitou představu o tom, co se na koncertu bude dít a ta se také vcelku naplnila. Ponurou undergroundovou atmosféru v prostorách Divadla Archa pomáhaly vedle frenetických laserů dotvářet dvě projekční plátna v pozadí scény, na kterých se nepřetržitě promítaly různorodé (ovšem pouze lehce znepokojující) obrazy. Jejich záběr byl velmi široký - od archívních snímků ze slovinské obdoby Spartakiády, přes jakýsi poltergeist z carského Ruska, porod lidského mláděte, až po felaci.



Úvodní song Boji mě osobně příliš nepřesvědčil, ale následující kusy již nejen mě, ale celé publikum slušně napružily a koncert se rozjel na plné obrátky. Během prvních tří skladeb jsme s kolegou pořídili veškerou potřebnou fotodokumentaci. Bylo velmi potěšující, že prostor Divadla Archa nebyl narván k prasknutí, takže jsme mohli bez problému měnit pozice a zblízka pozorovat jednotlivé členy skupiny: Tu dominantní Minu Špiler, předvádivší svůj um na tradičních syntetizátorech a vedle ní Milana Frase přísného a neoblomného vzezření (ale i on se dokonce jednou pousmál). Ať jsme stáli kdekoliv, zvuk byl vynikající. Ucho posluchačovo bez problémů rozeznalo všechny hudební inštrumenty, stejně jako zpěv a případně megafon.





Po zábavně neveselých Smrt za smrt a Brat moj a pár dalších písních začal být tracklist večera o poznání rytmičtější a několik individuí v davu dokonce i (svým způsobem) tančilo. Hudba Laibach není úplně lahodící uchu, navíc k jejich brutálnímu industriálu jakoby patřily i výrazy na tvářích účinkujících, kteří občas působili dojmem jako kdyby stáli spíše před popravčí četou a ne na pódiu. To všechno dohromady ale udělalo z oslavy třiceti let existence pravděpodobně nejznámější slovinské kapely skvělý dojem. Díky, příště příjdu zas.