Scott Kelly: atmosférické fluidum na Flédě

A tak jako to vy v Brně máte s Prahou, to já mám se San Franciscem. Kdosi za mnou říká, že tyhle vtipy musí říkat v každém městě, ale já mu věřím. Věřila bych mu i kdyby mi vyznal lásku, stejně jako stovce jiných.

Chvíli obcházím kolem těch několika desítek lidí a hledám své místo. Scott Kelly není tentokrát energický buřič, je to pan vypravěč, trubadúr a já si chci jeho sdělení vychutnat. Sedám si k jeho nohám a okamžikem zapomenu, že za mnou je ještě někdo další. A tak jako v holčičím pokojíčku přijímám ty nejněžnější texty o krvi, času, mořích, hledím do tváře stárnoucího muže a nechávám se omotat kolem jeho strun. Prožívám bezčasé chvíle přetékající melancholií. Kellyho hudba (a ano, stále mluvíme o jediné kytaře) ze mně vytahuje ty nejrušivější myšlenky, nechává mě propadnout depresi a přesto uvěřit, že svět je nejkrásnější místo k žití.

I věty, které v podání chlapeckých kapel zní jako parodie na rozum, jsou u Kellyho jako nejpalčivější doznání. I don´t feel you anymore...

Nejsilněji prožívám chvíle, když Kelly uvádí We Burn Through the Night, když mluví o rodině a blízkých. Stávají mi chloupky po celém těle.

Kytarové vybrnkávání se sjednocuje v oblak plynoucí melodie a slova už nejsou důležitá. Odplouvám myšlenkami do sebe samé a občas si sahám na krk, jestli vůbec ještě cítím tep, tělo z masa a kostí. Kellyho poselství není přeříkáváním hesel, je to niterná zpráva o každém z nás. Podladěná kytara a hlas plný tvrdé zkušenosti.

Obavám se, že mi nepřísluší hodnotit, mluvit, psát. A tak stačí poslouchat Scotta Kellyho. Jeho slova jsou za všechna moje.