Kazety a Skyline v MeetFactory

Hlavní tahák Skyline se supportem Kazet a Le Pneumatiq zajistili zábavu na úrovni a schopní moderátoři udrželi smysl akce tam, kde skutečně spočíval.

Začátek koncertu byl tak trochu mínusem, stepovat v klubu už od 19.00 je nevýhodou zejména pro déle pracující a dojíždějící. Člověk by si skoro myslel, že právě kvůli tomu prošvihl session Le Pneumatiq. Zpráva, že koncert nakonec tahle parta musela odříct z důvodu zdravotních komplikací MC Adrenalina, se ke mně prodrala, až když už bylo po všem. Good news in bad news.

Poloplný a příjemně naladěný sál přivítala dvojka moderátorů. Ti připomněli, proč vlastně všichni stojíme právě v onen den na onom místě. Pár kroků od baru zainteresovaní našli info stánek o šlechetné organizaci a přímo na baru usměvavou a schopnou obsluhu, která se zase starala o štěstí návštěvníků.

První začaly Kazety v klasické sestavě David Doubek aka DJ Ventolin s kytarou a Johana Švarcová u mixáku a s mikrofonem. Vjská typicky Kazetovsky lo-fi minimal kouzla zajistil Jiří Havlíček. Přestože nezazněla kopa nových songů, ale již známé klasiky, Kazety si daly záležet na tom, aby nezněly tuctově a většina tracků byla modifikovaná do nových sukní. O kazetách jsem už jednou psala. A to všechno pořád platí. Trefné texty narativní simple povahy, průhled do duše dnešních životem přotřelých žen, kvalitní synth post punk s občasným úlet-tanečním rytmem. Tahle mixáž a geniální fúze žánrů pro mě dělá Kazety jasným favoritem současné české scény.



Skyline naběhli v plných silách, přestože „okupují“ českou scénu už víc než 14 let (!). Hlavní tahouni MC Jacob, MC Nu C a ex Gaia Mesiah zpěvačka Marka Rybin vyburcovaly první řady k neksutečně upoceným a dynamickým tanečním výkonům. Rozvazovaly se tkaničky, padala trička, ruce polité pivem a vínem vlály nad hlavami. Přestože jejich album Private Madness Public Danger nijak zvlášť českým elektronickým hudebním ovzduším nesvištělo, svou roli na koncertě pro Amnesty zvládli Skyline víc než s přehledem.

Stupid questions typu „počkáte se mnou někdo na Le Pneumatiq?“ raději zapomínáme a přejeme Amnesty International co možná nejméně komplikovanou existenci a co možná nevyšší dosažené cíle snad i s pomocí tohoto koncertu, jehož výtěžek je jedním ze způsobů zajištění dalšího fungování této organizace.