Kay ze Sunshine: Na pódiu to ještě zvládám

Poslouchej.net: Kdybyste dostali úkol „prodat“ desku někomu, který o vás nikdy neslyšel, jak byste na to šli?
Jirka: Asi bych řekl, že ta deska je průřez celou historií kapely. Můžeš tam najít prvky z druhý poloviny 90. let, ale zároveň i z posledních 3 desek. Myslím, že jsme na ní hodně čerpali z kořenů kapely – ne těch počátečních, hard-corových, ale je to prostě průlet celou historií Sunz. Teda aspoň pro mě jako člena, který to s kapelou netáhne celou dobu. Tím bych asi začal.



P.net: Podle některých recenzí (rozhovor proběhl 28. dubna 2011, pozn. red.), které jsem zatím četl, je prý na vaší doposud nejlepší desce vidět, že stárnete a dostáváte se do poloh, ve kterých jsou konečně slyšet vaše emoce. Mě by zajímalo, jestli to je pravda a pokud ano, jestli to má nějakou souvislost s trvalým návratem do Čech které jsou, jak někde říkal Kay, strašně sentimentální.
Kay: Paradoxně tam žádná souvislost neexistuje. Jasně. Stárnem. Kdo ne? Ale nic takového v tom albu není. Není to výsledek dospělosti. Ani Sunz ani mojí. A není tam žádná souvislost – aspoň záměrná – s našim trvalým návratem do Čech. Ta deska prostě je jaká je. Je pomalejší. Je čistá. Ale nic z toho jsme dopředu neplánovali.

P.net: Žádná předem promyšlená koncepce.
Kay: Vůbec. My jsme se spíš vždycky vyrovnávali s tím, že nám moc nejdou pomalejší věci. I když nějaká skladba měla pomalý kořen, vždycky to nakonec znělo jak rozjetý vlak. Je to tím, že v sobě pořád máme punkový drive. Teď jsem někde četl, že tu desku jsme udělali pomalou záměrně. Proto, abych to na tom pódiu tu hodinu vydržel (smích). To mi prostě přijde hrozně komický. Vysvětlení a interpretací prostě jsou a budou mraky.

P.net: Takže o žádné velké odhalování nitra frontmana, popřípadě Sunz, tu nejde.
Kay: No to vůbec. Do mýho nitra nikomu nic není. Já se ani v textech nesvěřuju s emocema, vždycky jsem v tom byl spíš uzavřenější typ. Texty nejsou moje sebereflexe ani autobiografie. To musím ještě jednou zdůraznit.



P.net: Co se týče textů, tak můj dojem je, že by stálo za to na nich víc zapracovat. Vím, že to není tvoje nejoblíbenější část celého toho kreativního procesu, který předchází vydání desky. Někde jsem četl, že byly časy, kdy jsi je dokonce psal těsně před nahráváním.
Kay: To se samozřejmě stává. Ale zároveň neexistuje rovnítko mezi „narychlo“ a „odfláknuto“. Já těm textům vždycky dám všechno, co je ve mně. A pokud to tak není, ok, tak je možný, že víc neumím. Vždycky tam máš ten vnitřní boj napsat text tak, aby fungoval s muzikou, na druhou stranu nechci, aby to byly plytký říkanky pro děti. No a mám dojem, že na nové desce prošly naše texty zase nějakým posunem.

P.net: Ještě se vrátím k České republice. Nějaký čas jsi strávil ve Státech a dost by mě zajímala tvoje perspektiva. Tvůj pohled na to, jak moc se lišíme, a nejen po hudební stránce, od zahraničí.
Kay: Anglo-americká hudební kultura má holt hlubokou tradici, která určila směr pro zbytek světa. Tam není historie ve smyslu Starého kontinentu, ale jejich pojetí tradice ovlivnilo vývoj celýho hudebního světa. My máme sice lidovou muziku, ale ta vznikla v naší malé zemi a tak to i zůstane. Přičti k tomu ekonomický aspekt, systém nesvobody, ve kterým jsme se 40 let plácali a museli držet hlavu u země, protože se hlavouni báli revolty, která je na muziku napojená. A v neposlední řadě hraje velkou roli angličtina. Ta tě automaticky posouvá na jiný level. Česká kapela zpívající česky to má a vždycky bude mít daleko těžší než konkurence zpívající anglicky.

Jirka: Jsme navíc hrozně malá země. V Čechách nenajdeš moc alternativních médií a my jsme pořád strašně líní – zlepšuje se to, ale pořád to je bída – si muziku aktivně vyhledávat a pídit se po dobrých věcech.



P.net: Navážu na Kayem zmiňovanou rebélii, kterou muzika nutně obsahuje, taková ta nespoutanost a dravost. Jak jsem pochopil, Sunz nedělají „angažovanou“ hudbu. Do textů nervete poselství, nechcete ovlivňovat lidi skrze muziku. Není to škoda? Máte za sebou masy lidí, které oslovujete.
Kay: Jasně, my programově nejsme angažovaní, pokud to takhle chceš nazvat. Zaprvé, je těžký dělat dobrou hudbu a zároveň do ní nalít nějaký poselství, někoho chtít záměrně oslovit. Zadruhé, vyrazit s praporem do ulic a deklarovat tak svůj názor není úplně můj styl. Jsem v tom dost rezervovaný. Znám pár lidí, kteří byli hodně radikální a stavěli se za svou věc, ale pak najednou změnili názor, anebo zůstali stát někde mezi. Tak se vystavuješ velkému riziku, že tě ten flashback dostihne a lidi si tě tak budou pamatovat. Podle mě je dobrý mít jasný názor na pár věcí, ale není je potřeba křičet na každým rohu do světa anebo dávat nálepky na každý CD.

Jirka: Myslím, že tady je taky potřeba zdůraznit, z jakého podloží ta kapela vzešla. Je to daný tím, z jaký scény pocházíme. Sunshine má odpor proti xenofobii, rasismu a homofobii jednoduše v krvi.

P.net: Vraťme se ještě k desce. Teď jste u Sony, byli jste u X-Production, ke kterým jste přešli od společnosti Universal. Je v tom něco programového? Byla v pozadí nějaká nespokojenost nebo naopak dobrá nabídka?
Jirka: Toto je spíš otázka pragmatismu. Řešili jsme to tak, že jsme vybrali společnost, která nám přišla nejlepší v ten daný čas. Žádný zásadní důvod tam nebyl.



Kay: Je určitě důležité podotknout, že ta deska nevyšla jen pod křídly Sony, ale že je to vlastně konglomerát tří subjektů: Sound Machine, což je vydavatelství naší manažerky, která desku vydává se Sony jako hlavním partnerem. No a digitální verzi máme u T-Mobile. Stručně řečeno, podařilo se nám vzácně stvořit trojúhelník, kde jsou všichni spokojeni. My nejvíc. A to mě těší.

P.net: Nemalou úlohu na desce hrál producent Dušan Neuwerth – jak velké byly jeho zásahy? Má velkou zásluhu na výsledné podobě desky nebo se spíš držel stranou a dával tipy a rady?
Jirka: Co se týká koster, celou desku jsme měli prakticky napsanou. Dušan zasahoval hodně do zvuku, do aranží. Spíš z nás chtěl vytáhnout to nejlepší, než aby nás na sílu tlačil někam, kde by nám nemuselo být dobře.

Kay: Samozřejmě, že to nebyla náhodná volba. Měli jsme reference, věděli jsme, do čeho jdeme a stejně to věděl i Dušan. My sledujeme, co Dušan celou dobu dělá a měli jsme pocit, že to, co bylo už napsaný, by mu prostě sedělo. A naopak. On vlastně přišel do něčeho, co jemu maximálně vyhovovalo a neměl tendence nic měnit, akorát to posouvat podle svých zkušeností dál. Výběr studia a striktní zachování analogového procesu, aby to znělo co nejživěji, byla naše priorita. Nebyl to boj. Byla to výjimečná spolupráce.