Tipy na alba v dubnu

Panda Bear: Tomboy

Noah Lennox aka Panda Bear toho už má za sebou hodně: je zakládajícím členem Animal Collective, kapely skloňované ve všech pádech, autor přelomového alba Person Pitch z roku 2007, vynikající zpěvák s neuvěřitelným hlasem a v neposlední řadě muzikant s extrémně širokým záběrem a schopností shrnout na jediném albu dějiny západní hudby posledních 50 let (Person Pitch). Jeho poslední album s názvem Tomboy takové ambice ovšem nemá. PB nemá problém postavit vedle sebe Nirvanu, The Pavement a Franka Sinatru a na základě toho, co si z poslechu jejich desek odnesl a myriády dalších vlivů, stvořit album. Album ve tvaru trojúhelníku, kde vrchol A je hlas, vrchol B je kytara a vrchol C je hračka jménem Korg M3-M za 2000 dolarů. Když si to poskládáte pomocí Pythagorovy věty, vyjde vám něco, co se podobá mši v kostele, kterou zpívá desetičlenný sbor mladých ministrantů a doprovází ji hráč na klávesy. Neříkám, že se to musí všem líbit – místy je zpěv Pandy vlezlý jak reklama na žvýkačky, ale ten, kdo se v jeho hutných, emocemi nabitých melodiích ztratí, každopádně nebude litovat.

---

Metronomy: The English Riviera

Angličtí Metronomy, které vede frontman Joseph Mount, nepojmenovali své třetí album The English Riviera náhodně – celá první skladba, jakési intro desky, se skládá z pomalého šumění vln a naříkání hladových racků, kteří evokují vůni mořského větru a sladké povalování se po pláži. Než řeknete švec, přelomí se pobřežní idylka v melodické kytarové staccato, klávesovou linku a najazzlé bubny. Následující skladba Everything Goes My Way by se klidně hodila na kompilaci hitů pro dohasínající večery v kavárně Café del Mar. Tím chci říct, že jako plnohodnotné album The English Riviera sice nemusí úplně obstát v závodu s časem, ale jako bohatě zdobená hudební nástěnná mozaika se hodí víc než cokoli jiného. Navíc čím dál se proposloucháváte, tím je jasnější o co tu jde. Pulzující, příjemný a nad míru poslouchatelný indie pop. Pokud nevěříte, začnete u dvoutaktové The Look.

---

Guillemots: Walk The River

Alka. Tak zní v překladu název tohoto londýnského kvarteta, které na sebe upozornilo v roce 2006 masivním debutem Through The Windowpane, který jim vynesl nominaci v rámci hudebních cen Mercury Prize. Indie rock v jejich podání je hlavně výsledkem nezvykle naléhavého hlasu frontmana Fyfe Dangerfielda, který zpívá, jakoby měl zítra skončit svět. A stejně je na tom zbytek bandu: tam, kde Fyfe mlčí, kvílí kytary, v pozadí podkreslují hutnou atmosféru vokály a sem tam se tam projede nějaká ta elektronická smyčka. Stejně jako u Pandy se tu střídají silnější (hlavně Walk The River, Vermillion) a slabší okamžiky (bolestínská Don´t Feel Amazing Now), ale jako celek z toho vychází tihle kluci víc než dobře. Obzvlášť pak tam, kde jde nasládlé písničkářství do záchodu a tyhle alky se do toho pořádně opřou.

---

Skeletons: People

Nikdo vám nebude vyčítat, když neuhádnete, že Skeletons jsou vlastně jeden člověk. Z posledního alba Matta Mehlana, který si čistě podle libosti k sobě zve další muzikanty, by se mohlo zdát, že všechny ty zvuky kytar, piána, bubnů, kláves, trubek a náhodných nahrávek, vršící se jeden přes druhý, musí vyluzovat desetičlenná banda šílených muzikantů. Myslím, že za skladbu More Then the One Thing a její repetitivní klavírový základ by se nemusel stydět ani Steve Reich. A nejen on. Místy odkazuje deska k velikánovi andělského bordelu Sufjanovi, místy nepřipomíná vůbec nic. Je možné, že by se ten nepořádek bijících se zvuků úplně rozpadl, kdyby do toho Matt svým vzdušným hlasem nedeklaroval svou lásku k sourozoncům a celému světu. Ta už není hlavně o sexu, jako na předchozích deskách (Money, Lucas), ale o to víc jí to sluší.