LUNO: zatraceně blízko životu

Jak se ukazuje, sázka na oprášené kouzlo Emina hlasu vyšla jen zčásti. Objevilo se nadšení z návratu, ale ozvaly se také hlasy, které celý projekt šmahem odsoudily jako paste-and-copy záležitost zaniklých domovských kapel jednotlivých členů LUNO.



Poslední aktivity tohoto kvarteta ale naznačují, že jim energie v žádném případě nedochází: nedávno proběhl workshop s francouzským producentem J. P. Mathieumem a spolupráce kapely s fotografkou Bet Orten vyústila ve dva nové, radikálně minimalistické klipy. V plánu jsou další videa - jeden ke každé skladbě debutového alba - další koncerty a snad i další desky, které to nebudou mít vůbec lehké. Debut LUNO totiž nasadil laťku nepříjemně vysoko: jen těžko se mi mezi 8 podivně nazvanými skladbami hledá něco, co bych mávnutím ruky mohl označit jako prosté cizelování již zmiňovaných projektů.



Vypadá to, jako by se Ema po mateřstvím vynucené přestávce vrátila o něco bohatší - těžko říct, co to je, ale způsob, jakým novou zkušenost ventiluje ve svém novém projektu, bere dech. Od začátku do konce. Navíc, konstelace hvězd musela být ideální: k sobě si Ema přizvala Honzu Janečku, který je hlavním katalyzátorem její závrať působící energie. Po silném, hypnotickém otvíráku Chanteys, je toho nejlepším důkazem druhá skladba na desce. Neuběhne ani minuta, vyplněná jednoduchými, skoro rituálními údery bubnů, aby se Pekorino proměnilo ve hrozivě vyhlížející, téměř noisovou bestii. Zážitek z té změny, umocněné ambientními vstupy Emy, je s každým poslechem hlubší a hlubší. Na podobném kontrastu klidných částí, kde vládne svým sirénovským naturelem zpěvačka, a pulzujících výletů Honzy Janečky spojených se zdeformovanými riffy odkazujícími kdesi k Sonic Youth (Birdie num num), je postaven i zbytek alba. To nejdůležitější na tom všem ale je, že LUNO je plné jedinečných a silných skladeb. Není to záležitost na jeden poslech, hodí se víc do sluchátek a klubů, hůře se snáší na festivalech a jen jako pouhé pozadí pro jinou činnost: viz například Lobann a singl alba Close To Violence, který naživo působí jako pečlivě obrušovaná hrana mezi normálností a šílenstvím. U skladby Lobann je zážitek ještě zesílený refrénem: kdo v dnešní době přemýšlí, nedejbože zpívá, o Ježíši ukrytém v bolesti?!?



Deska LUNO ale zároveň funguje jako celek: povídání o smrti, bolesti a stavech hraničících s šílenstvím se střídá s holčičkovsky ledabylými manifesty Here To Be Not There a Part of a Treason, ve které nárazy studených spodních proudů tlumí jen jednoduchá, ale o to chytlavější kytarová linka. Odlehčení je na místě – neříkám, že je LUNO depresivní, kouzlo téhle desky je v tom, že dokáže zachytit absurditu života, který se nedá žít na sto procent (here to be not there)…života, který je stejně radostný, jako je bolavý a smutný. A pokud za tím není nepozornost při nahrávání, pak závěrečná skladba desky Blind (I wanna live your life / I wanna see the dark inside) tohle všechno svým nečekaným a předčasným koncem dvakrát podtrhuje: výjimečný závěr pro výjimečnou desku.