Skrze klub Yes, tedy nováčka na pražské klubové scéně, kde ten večer vystupovali němečtí
Piemont, nicméně já zaslechl pouze skvěle hrající Sonju, jsem se dostal k samotné Roxy, kam se mé kroky kdysi dávno stáčely velmi často, leč v poslední době stále méně a méně. Za změnu v kurzu mohli Layo & Bushwacka. A taky chuť mrknout se na to jakým party životem si Roxy žije.
Normálně si podobný postřehy odpouštím jako řekněme interní, tentokrát si jeden však neodpustím – že nebylo mé jméno na guest listu i přesto, že akreditace byla mailem řádně potvrzena, bych ještě pochopil, dokonalý nejsem ani já natož pak stále se měnící PR Roxy, každopádně způsob řešení, kdy papír se jmény sloužil jen jako kulisa a celé to skončilo slovy: "Neser mě a běž." byl politicky korektně řečeno nestandardní. Jindy bych si býval řekl: Proč ne? Punk´s not death. Tentokrát ale ne. Roxy je náš přední taneční klub a jestli takto vypadá způsob komunikace, tak to k těm vysněným párty á-la Berlín style mame ještě hodně daleko.
Nakonec mě ale všudypřítomný kouř a specifický pach tvořený mixem parfémů, drinků, potu a rozlitého piva, vtáhnul do prostor klubu a bylo po všem. Už nebylo třeba nad ničím moc přemýšlet, teď už stačilo jen poslouchat a postupně se dostat na tu správnou vlnu.
Pánové Layo Paskin a Matthew Benjamin aka Layo & Bushwacka už byli na scéně (bylo krátce po půlnoci) a z reproduktorů se linula směs housu v podobách tech - tribal či deep. I když byli… Přesněji byl. V této chvíli Layo, o nějakou tu půlhodinku později zase Bushwacka. Naskočila mi dávná párty s touto dvojicí, kdy hráli doslova spolu a byla to jízda na tobogánu jménem „dokonalý“. Tentokrát hráli pánové na střídačku, což se s ohledem na čtyři hodiny trvající show dalo pochopit, ovšem – jedena půlka dua, druhá půlka dua jakoby půlila i výkon a atmosféru.
Na druhou stranu čtyři hodiny jsou dost dlouhá doba, na to aby se i ve spíše průměrném setu našlo pár zajímavých momentů. Našly se a nejen já jsem si je užil na maximum. Patřila k nim určitě asi nejznámější pecka téhle dvojice, totiž Love Story nebo třeba velmi příjemná Now is the Time. A když je Roxy takhle příjemně plná, aniž by praskala ve švech, fronty jsou tak akorát a barmanka se na vás usmívá, tak se kalí vždycky dobře. Přidejme k tomu fakt, že pánové se ochotně fotili téměř s každým, sem tam i nějaké to slovo prohodili a nakonec nám z toho vyjde, že v dnešní záplavě nic neříkajících a mnohdy podprůměrných nocí či pokusů o ně, stále více jdoucí v „Guetta stylu“, to byla dobrá party. Layo & Bushwacka jsou holt jistota, jistota sehraná a stále evidentně táhnoucí. Nic proti tomu. A hurá na další party! Že by Fritz? Možná;)