RBMA na Flédě - když dva dělají totéž

Hlavní hvězdy večera – Audio Bullys a Kraak & Smaak – toho mají nemálo společného. Obě skupiny vznikly v roce 2003, nejčastěji se audio, které produkují, označuje jako electro house a jejich diskografie se zatím zastavila na čísle 3 u položky vydaných alb. I jejich koncertní složení bylo totožné, DJ a MC. To už ale trochu předbíhám.

Na Flédu jsem dorazil poctivě už v 21 hodin, abych sledoval Kotlyka vítat první návštěvníky více „party friendly“ setem, než je u něj obvyklé. Největší fronta u vstupu a šatny se utvořila lehce před desátou, bylo vidět, že si nikdo nechce nechat ujít vystoupení holandského tria, které redakce magazínu International DJ označila jako to, které prostě musíte vidět naživo. Já říkám, že nemusíte. Kraak & Smaak se na Flédě prezentovali jako soundsystem, což v podstatě znamenalo DJ set s hypemanem/MC za zády, který se ale více než vokálům věnoval pohazování svými kokršpanělými kadeřemi. Jakkoli byla selekce tracků poctivá a prošla v podstatě tím zajímavějším z bohaté vlastní i remixové tvorby skupiny, díky soundsystemovému pojetí splývali jednotlivé zvukové stopy do jednolitého diskotékovějšího aranžmá. Ze sonického klimbání mě i MCho vyvedla až pecka Dynamite, jako odraz toho, jak asi může vypadat „opravdové“ vystoupení Kraak & Smaak. Na 90 minut na stagi bohužel trochu málo, i když si uvědomuji, že několik stovek páru splašených nohou návštěvníků by s tímto výrokem kategoricky nesouhlasilo.



S malou ručičkou hodin po půlnoci a svátečním datem v kalendáři si pódiovou štafetu předali Kraak & Smaak s Audio Bullys. Tito sebevědomí floutkové z Londýna si ihned podmanili vše, co stálo v sále a nekompromisní zvukovou vlnou zaplavili váš mozek pulzujícím rytmem. Oproti holandskému duu na tom měl velký podíl i Simon Franks na mikrofonu, který oplývá neskutečným charismatem opravdového anglického výrostka. Hned zkraje zazněli možná největší hity Bang Bang a We Don´t Care. Publikum bylo přímo hypnotizováno a evidentně si headlinery užívalo. Mě nadšení vydrželo asi do 2/3 koncertu, kdy se Simon začal více než mikrofonu věnovat lahvi vodky a bohužel se stalo přesně to, co předtím i u Kraak & Smaak – vystoupení ztratilo drive a monotónní beaty začaly brzy ubíjet. Paradoxně tak nejlépe z line-upu vyšli nejméně známí Tofu Fighters & Soya Bitches. Jejich kombinace djingu s basovou kytarou působila velmi svěže.



Šest měsíců poté, co RBMA prezentovala na Flédě Jazzsteppu, přivezli na první pohled větší kalibry. Jména vypadala na plakátě skvěle, z podpódia ale zněla trochu zaprášeně a za zenitem. Slyšet tento koncert dva roky zpět, byl by můj report úplně jiný. Bohužel je ale rok 2011 a já nemohu jinak než konstatovat, že pokud nebylo vaším primárním záměrem přijmout nekriticky, co vám dají a přijít na „tancovačku“, pravděpodobně jste z Flédy odcházeli stejně jako já s rozpačitými pocity a vymletými ušními bubínky.