Opičan Baumaxa v RockCafé

8.  února si to tenhle litvínovák přijel rozdat do Rock Café s pražským publikem a ještě než začal vůbec hrát, bavil publikum asi pětiminutovým výstupem na nejrůznější témata, ze kterého plynule přešel do parodické cover verze známé hitovky Václava Neckáře a Umakartu – Půlnoční buránek. Během písně si stihl „podat“ i samotného Jaromíra Švejdíka s narážkami na jeho sudetoněmeckou nostalgii a křesťanské cítění.

S pokryteckými křesťany si to vyřídil hned v další písni Pan farář (album Buranissimo forte), která je ve skutečnosti k opravdovým křesťanům smířlivá. Protože Baumaxa válcuje pokrytce, ale upřímné lidi nikdy.



Jednotlivé písně prokládal popíjením piva, kouřením a rytím do publika, jak je u něj známým zvykem. Rock Café nazýval zásadně Roxy a Budvar, který se tam čepuje projímadlem. Ostentativně se napájel třetinkovou plzní a ptal se po požárním technikovi.

Atmosféru pak zjemnil angažovaným, ale zároveň baladickým Nazzijazem z alba Retrofutro. A tak se mezi námi vznášel k nebi dým a v něm Rudolf Hrušínský a Schindler dostal zbrusu nový propisky. V takových chvílích Baumaxa ukazuje, že mu jde o cosi víc, než bezbřehou cynickou srandu a povrchní karikatury.

Hned na to, ale ulomil ostří melancholii Dobytím severního pólu židem Bobem Dylanem.

Následující Samba v kapkách chlastu nás poučila o těžkém životě alkoholika v manželské a otcovské roli.

Samozřejmě nesměly chybět absurdní a minimalistické básně nonkonformního ukrajinského stavební dělníka, básníka a alkoholika Ema Ruděnka, které jsou nezbytnou součástí každého Xaviho vystoupení i řadových alb.

Takže když nám zanotoval:
Všade zatvárajú,
staví múr medzi námi a alkoholom
Týchto murárov mám zo všetkého najradšej najmenej
Bylo téměř jasné, že to se svou protialkoholní léčbou myslí naprosto nevážně.
Možná na to půjde přes promiskuitu - Pro missku jít.
Nebo se vrátí k práci v továrně - Špulka a já.

Samozřejmě došlo i na parodování kultu kolem Opičana Havla. Což je v době, která se bere tak strašně vážně, ryzí vzácnost. Dalo by se říct potřebnost. Možná to příštím generacím mnoho neřekne, ale tahle aktuálnost je v umělecké tvorbě důležitá pro společenskou sebereflexi. Říkám tomu tříbení nadhledu, protože lidé často upadají do komicky vážných póz, ze kterých se tvoří nahnědlost, stupidní vlastenčení, nekritické uctívání, samolibost. To všechno ve své tvorbě Baumaxa reflektuje a bojovně se s tím vyrovnává.



Hudebně nepřináší Baumaxa nic moc nového, ale pokud vás oslovuje humor, který osciluje mezi totální blasfemií a jemnou ironií, pak bude vždy tou správnou písničkářskou volbou.

A jednou za čas je prostě naprosto nutné slyšet ozajstný hihaphop. A přitom se dozvědět, že nezáleží z ktorého štátu si.

Víc takových OBI. Teda vlastně Baumaxů a bude v téhle republice méně nahnědlo. A to je sakra nutný.

NEJNUTNĚJŠÍ!