Ohlédnutí za Hidden Orchestra

A stalo se tak téměř na rok přesně po jejich loňském a úchvatném koncertu na témže místě, tedy v Paláci Akropolis. Letos si ještě předtím odskočili na Flédu, zatímco v Akropolis úřadovala žánrově spřízněná Jazzanova a v pátek 24.2. už nebránilo nic tomu, aby opět potvrdili své kvality a dostáli své pověsti zručných muzikantů v prostorách Paláce Akropolis.

Loňský koncert mi unikl, a tak mou výzbrojí bylo debutové album Night Walks, příjemně znějící v mých uších už nějaký ten týden a zvědavost. Zvědavost podpořená pochvalnými reakcemi na jejich dosavadní tvorbu a live vystoupení od kritiků i fanoušků. A jak to tak někdy bývá, příliš mnoho opěvujících ód je natolik sladkých až nám zákusek zhořkne. Nebudu chodit kolem horký kaše, tohle byl přesně ten případ. A nemohou za to přehnaná očekávání, ani jakékoli hráčské či jiné selhání. Z mého pohledu, ač sehraní, ač překypující nádhernými sóly, chybí celku přesně ta neuchopitelná věc, které dodá koncertu šmrnc, pocit, že vše je tak jak má být, že tohle je maximum, který vás posadí na zadek.



V souvislosti s Hidden Orchestra bývají velmi často zmiňováni The Cinematic Orchestra. Nejde mi vyloženě o srovnání, dle mýho je každá kapela úplně někde jinde, jen s ohledem na fakt, že TCO zde koncertovali v lednu, nelze je nezmínit. TCO začali pozvolna až mdle, ale postupem času svůj set vygradovali k extatickému závěru. Dokázali své mnohdy komplikované skladby přetavit v live podobě do lahodných zvuků, které probíraly ze zimního spánku a nutili tancovat, hýbat se, vnímat, uznale pokyvovat jaký že to jsou skvělí muzikanti a Jason Swinscoe výborný frontman a skladatel. Naopak HO do toho šlápli rovnou z kraje. Bez velkých gest a napřímo. Ihned na nás vytasili své hráčské umění, duo bubeníků Tim Lane a Jamie Graham předváděli zrcadlovou i doplňující se a především precizní hru na bicí, Poppy Ackroyd oživovala klávesy a housle a Joe Acheson pomyslně dirigoval všechny své tóny a představy. Říkal jsem si, že to bude dobrý, je to pastva pro uši. Hudba bourající hranice škatulek, laškující s jazzem, provokující rock, tu a tam evokuující DnB. Překrásně barvená paleta, která ovšem s postupujícím časem se začala stále více topit v jedněch a těch samých barvách. Možná ne tak doslova, možná mi jen někdy během cesty na bar nebo wc ujel vlak a já už se nedokázal chytit a dostat se na stejnou vlnu. Možná mi to ten večer nebylo přáno, jistý je, že já se snažil. Poslouchal jsem co to šlo a přesto to k závěru vzdal – přemáhat se a tvářit se jak jsou dokonalí, protože to nich všude psali a jsou ještě nekoukaní a skvělí muzikanti a miláčci fajnšmekrů a kdo ví co ještě, mi přišlo hloupý. Ne vždy se to povede a já v tomto případě nevím proč. Album je výborné, Hidden Orchestra jsou dobří muzikanti, Palác Akropolis je skvělý prostor a já posluchač otevřený, bez předsudků. Přesto to do sebe nezapadlo. A nemá cenu se tvářit že to bylo jinak, byť světlé momenty byly. Např. skladba Flight vytvořená s Floexem, na jejíž live podobu jsem byl velmi zvědavý. I přes vše výše napsané se však sluší říct, že koncert měl své kvality. Proč? Protože i méně povedený koncert umělců jakými HO jsou, je mnohem více než stokrát ohraná jména, která máme možnost stále dokola vídat na pódiích a která možná kdysi dávno zněla progresivně.