Yppah - Eighty One
Kalifornský elektrorockový mišmaš ještě asi nezněl líp. Projekt Joe Corralese, obtloustlého producenta, kytaristy a Dj-e zní svěže i přesto, že používá metodu copy-paste. Skladby z Corralesova debutového alba s názvem You Are Beautiful At All Times (2006, Ninja Tunes) zazněly ve filmech "21" (Kevin Spacey) a videohře Alone In The Dark. Na rozdíl od debutu je ale na "81" slyšet daleko víc vokálů: Joe nadraftoval Anomie Belle a přidal spoustu "tapetových zvuků", což dohromady celou desku pozvedává ještě o level výš. Yppah ("happy" pozadu) nezní nijak revolučně - silně připomíná Thievery Corporation v nejlepších letech, ale začátek takové Happy To See You zní jako sladká Pure Shoes od All Saints (The Beach OST). No a pak tu je Paper Knife. Čistá krása - není divu, že si tuhle kapelu vybral pro své turné Bonobo...
Battles - Dross Glop
Battles jsou zpět - v kabátu, který jim tentokrát ušili ostatní a který...no je prostě slátaný z tisíce a jednoho kusu. Už jen pohled na ty, kteří se k cupování původní Glop Dross sešli, stačí, abyste si udělali jakýs takýs obrázek o výsledku: Gui Borrato, The Field, Kode9, Gang Gang Dance nebo Hudson Mohawke. Mozaika je to pestrobarevná: od skoro ambientního minimalu v podání The Field (jeho poslední skvělá deska Looping State of Mind má podobně hypnotickou kvalitu) nebo Kangding Ray (Toddler) až po příznačné rituální vyšilování Gang Gang Dance a temný dubstep z dílny Kode9.
Lotus Plaza - Spooky Action at a Distance
Lockett Pundt z Deerhunter natočil desku, se kterou se konečně může pořádně vytahovat. „Strangers“, potažmo feeling celé desky, připomíná opus magnum Adama Granduciela s názvem The Slave Ambient, takže pokud člověk není prostě trošku snílek, na Spooky Action si nepošmákne. Je pravda, že když si Lockett žíly řeže příliš tupou žiletkou (Dusty Rhodes), není to zrovna zážitek, ale v momentě, kdy se do toho pořádně opře, je zase posvícení – jak jinak nazvat kytarové sólo, které jakoby vypadlo z ruky Malkmusovi z Pavement (White Galactic One).
Black Mountain – Year Zero OST
Kanadští Black Mountain, se kterými jsme měli tu čest i v Praze, jsou po nějakém čase zpět - tentokrát se soundtrackem k apokalyptickému surfařskému filmu Year Zero. Ke zklamání všech fanoušků, kteří se těšili na nové LP je ovšem na desce pouze 5 novinek - září v nich zpěvačka Amber a jsou to až na výjimky docela chmurné postapokalyptické balady, říznuté psychedelií a sedmdesátkami. Zbytek soundtracku tvoří hitovky z excelentní Wilderness Heart (nejen) - doufejme, že to je pouze předkrm daleko vydatnějšího hlavního chodu z dílny morouse Stephena McBeana.
Conduits - Conduits
Tenhle debut vyšel už v březnu, ale jelikož jsem se do něj tak trošku zamiloval, dávám ho k dobru s malým zpožděním. Conduits jsou Amíci, vznikli ze střípků kapel Good Life, Eagle Seagull, Son Ambulance a The Golden Age a hrají dronem a shoegaze nasáklý, hodně rozmáchlý rockec. Ten zjemňuje hlas frontmanky Jenny Morrison, takže to celé zní, jako kdyby se Enya rozhodla pomoct klukům z Weekend s jejich skvělou deskou Sports. Je pravda, že způsob, jakým vás odrovnají úvodní Top of The Hill a Misery Train, už se v následujících 6 skladbách nezopakuje, ale ten náboj má potenciál vás přes slabší místa debutu Conduits bez problémů přenést.
O Emperor - Hither Thither
Tyhle Iry najdete až příliš často pod nálepkou folk, ale kdyby to platilo, pak by takoví Arcade Fire hráli jen u ohně venku na mezi. Od coverů přešli tihle bývalí spolužáci k vlastní tvorbě a brzy bylo na světě debutové album Hither Thither. Dost podivná deska, mimochodem. Vedle úchvatného hlasu hlasu frontmana Paula Savage je samozřejmostí to, co u irských muzikantů tak nějak automaticky očekáváme: chytlavé, tklivé melodie, s notnou dávkou falzetu, ale taky emocí. Ze 13 skladeb na albu je dobrá polovina téměř stejného formátu: na začátku se začíná pěkně zlehka, ale v poslední třetině už se s tím nikdo nepáře. Taloned Air, například, vyrůstá pomaličku ze jednoduchého kytarového motivu, ale v závěru prochází zuřivou deformací…
Hospitality - Hospitality
Při poslechu téhle desky mi odněkud vyskakují obrazy vysmáté blondýnky s bruslema na nohou na mléčném pozadí coveru desky Life od Cardigans. Hlas Amber Papini, zpěvačky tohohle newyorského bandu, má totiž podobný efekt jako sametový hlas Niny Persson. Navíc, hudba Hospitality má lehce ujetý šmrnc: jako třeba věci, které nahrávají Vivian Girls. Minimum efektů, jen Papinin podivně "rozmazlený" hlas a kupa nástrojů. Nenáročný poslech, který se brzy dostane hluboko pod kůži.
Orbital - Wonky / Alabama Shakes - Boys and Girls / Sleepy Sun - Spine Hits / Maps and Atlases - Beware and Be Greatful / Spiritualized – Huh?