The Gathering – Disclosure

Tvář
The Gathering vznikli v roce 1989 v Holandsku a zpočátku to vypadalo tak, že se žánrově pevně zabetonují – jejich první a druhá deska, Always (1992) a Almost A Dance (1993), byly obě heavy-metalové záležitosti, se skladbami nad 7 minut a death/doom metalovým vokálem zakládajícího člena Barta Smitse. Ten však brzy pro spory o další směřování kapely odešel a prakticky odstartoval proces nalézání identity kapely, která se za posledních téměř 25 let svezla na pořádně divoké houpačce: v jejich tvorbě nechybí skvosty, ale ani propadáky a krize. Dá se říct, že jedinou konstantou The Gathering po dlouhou dobu zůstávala právě zpěvačka Anneke van Giersbergen. Ke kapele se připojila v r. 1994, těsně po neúspěchu druhé desky a odchodu Nielse Duffhuese.



Anneke měří planetu
Od nástupu Anneke neuplynul ani rok a světlo světa spatřila deska Mandylion. The Gathering, chtě nechtě, začali s masivním náporem energie pocházející ze silného a skvělé zabarveného hlasu Anneke plavat v lehčích vodách: Mandylion, i přes hutné kytarové riffy, nese první známky rozpínavého rocku nejrůznějších odstínů, ve kterém je kapele nejlíp. Někteří označují Mandylion za jednu z nejlepších desek svého žánru a je nutno dodat, že skok, jaký The Gathering za tři roky od vydání debutu udělali, byl opravdu obdivuhodný. Není se proto čemu divit, že tím, co přišlo o pár let později bylo double-CD How To Measure A Planet? (1999). A právě o něm musí být v souvislosti s nejnovější Disclosure řeč v první řadě.



Téměř hodinu a půl dlouhá deska byla poklonou a zároveň důsledkem několika zásadních otřesů v hudebním světě pozdních devadesátek charakterizovaných přelomovými alby OK Computer (1997) a Mezzanine (1998). Pomohlo také, že vznikala těsně po odchodu druhého kytaristy Jelmera Wiersmy, který uvolnil zahuštěný prostor prvních dvou alb daleko vzdušnějším experimentům. Gradující trip-rockové opusy jako „Rescue Me“ a „Liberty Bell“ a vlastně celé druhé CD s ambientními prvky, doplněnými nahrávkou hlasu Gagarina po jeho výstupu do kosmu („boga ňiet“), si získaly zástupy oddaných fanoušků na celém světě. Kapela absolvovala s novým albem severoamerickou koncertní šňůru, kde získávala další a další fanoušky.

Nejlepší skladby z How To Measure Planet ukázaly, co jde The Gathering nejlíp: směs hlasu Anneke, výrazné žánrové rozvolnění a několikaminutové rytmické gradace podložené psychedelickými spirálami. Není potřeba dodávat, že How To Measure A Planet – koncepční deska pojatá jako zamyšlení nad vesmírnými vzdálenostmi – byla radikální žánrovou proměnou a měla i odpovídající dopad. Nejenže tak zároveň zklamala a nadchla celé zástupy fanoušků, ale zůstává zásadním přelomem v tvorbě The Gathering a deskou, ke které se novinka s názvem Disclosure svým způsobem vrací.

Odhalení
Disclosure je v pořadí druhé album, které vzniklo se zpěvačkou Silje Wergeland – ta v lednu 2009 konečně nahradila Anneke, aby s kapelou o pár měsíců vydala svou první desku The West Pole. Ze zpětného pohledu působí West Pole jako snaha, po několika letech těkání a s novou zpěvačkou na palubě, najít pevnou půdu pod nohama. Žádný zázrak se nekonal, ale jako zahřívací kolo posloužil čas strávený ve studiu výborně. Disclosure má totiž pořádně našlápnuto a dokazuje, že 3 roky čekání se vyplatily.



The Gathering do svého repertoáru s novou deskou zařadili opět o poznání větší arzenál než kdy dřív – na singlu Meltdown pomáhá v úvodu se zpěvem Frank Boeijen, který se také stará o elektronický doprovod; jeden z nejlepších tracků z celé desky Paralyzed je zase okořeněný o pořádně hutný drone, a celým albem prochází intenzivní zvuky akustické kytary. Album dopadá pomalu, ale má o to větší impakt – když Silje začíná v desetiminutové Heroes For Ghosts zpívat v těch nejvyšších polohách, nikoho by ani ve snu nenapadlo, že se v páté minutě celá skladba zvrhne do zběsilého psychedelického jamu. Zpěv Silje tady připomíná nejlepší momenty Anneke a aniž bych chtěl obě srovnávat, musím říct, že deska Disclosure jen potvrzuje správnost rozhodnutí pokračovat s výrazným ženským vokálem. A nebylo to rozhodnutí jednoduché. Kapela po odchodu Anneke vyčkávala celé dva roky a i po tom, co bylo jasné, kdo bude nová zpěvačka, panovaly obavy, zda to vyjde. Disclosure tak přichází v pravý čas – Silje je v nejlepší formě, která jde na nové desce cítit z každé skladby. Důležité je ale i to, že se bludní Holanďani nebáli vrátit pěkně zpátky, ke kořenům – Disclosure nepůsobí nijak progresivně, což ovšem nic nemění na tom, že je to skvělá a povedená deska.

Její poslední třetina se řídí přesně podle receptu, který se kapele tolikrát osvědčil: v Gemini I střídá vokál prohnaný přes vokodér a spíš odříkáváný text vyhřezlý kytarový riff připomínající rané období. Pomalá Missing Sessions pak poskytuje krátký odpočinek před devítiminutovým experimentálním nášupem s názvem I Can See Four Miles. I tady The Gathering klamou tělem: zpočátku jemný táhlý vokál a rychlejší beaty, které ovšem brzy končí v obrovské, skoro industriální jámě, lemované zběsilým zvukem podobným těreminu.

The Gathering jsou zpět. Ve velké formě a s deskou, která v sobě shrnuje to nejlepší, co kdy „ochutnali“ – post-rockové kytarové plochy s přesahy do triprocku, jemná elektronika a hlavně vokál, který tomu celému dává parádní rám.