Autor vynikajících desek By The Throat/Theory of Machines si s pražským publikem pohrál. V první půlce prozkoušel Frost trpělivost svých věrných novým materiálem, až pak se vydal na dlouhou a těžkou pouť směrem k vrcholu. Killshot.
Na cestě do MeetFactory jsem si lehce zajel. Když jsem se pak indiánským krokem blížil k té obludě, měl jsem pocit, že slyším zevnitř vlaky. Zvuky týraných kolejnic to byly, jenže nepřicházely zevnitř, ale z tratě vedle.
Kvůli mírnému zpoždění jsem se do poloplné haly vrhnul po hlavě. Shluk těl před pódiem osvětlovaly nárazy světel. V kombinaci s rozjetým setem, na Frosta nezvykle plochým a rychlým, působila místnost jako velký taneční parket. Jenže nikdo netančil. Klubová noc, která nebyla.
Rychle jsem zkontroloval trojčlenku na pódiu. Vedle Frosta, který trčel uprostřed, mu doprovod dělali dva bubeníci, jeden ve flanelové košili, druhý s ušankou vraženou do čela. Úderka bez výrazu. Je zima.
Sedám si, opřen zády. Kontrast bílých kostek a chladné černé zdi byl působivý. Přibližně ve stejné době se Frost uklidnil a zahájil řízenou implozi. Zeď se začala chvět. Nalepil jsem se na burácející kámen. Vstřebává vlnu za vlnou. A skrz něj i já. V bezpečí se vydávám na pospas zvuku. Čtyři rozměry. Čtyři rovnice zážitku.
Uvědomil jsem si, proč jsem přišel. Nezajímá mě budoucnost. Zajímá mě teď. Zajímají mě bosé nohy na pedálech. Nozdry se mi lepí k sobě. Třepetají se jako motýlí křídla. Nemůžu dýchat.