Report a videa z Night of Heroes

BTL (Biggin Trading Limited) Agency je britská promotion agentura, která od roku 2008 působí také v ČR a seká jednu akci za druhou. Stojí především za akcemi Trance Fusion a Decadance. Právě pod hlavičkou druhé zmíněné, představila koncept party postavené na hrdinech doby minulé. Za to má palec nahoru, protože stejně jako fajnšmekrům a hudebním novátorům chybí inovativní party, chybí jiným párty, na kterých by zažili trochu z té slavné éry, kdy taneční hudba měla sebevědomí na rozdávání a nostalgicky se tak svezli na vlně tvořené hitovkami leckdy již zapomenutými. Zásadní rozdíl byl především v tom, že Night of Heroes nebyla výkřikem do tmy o jednom, za zenitem, jméně, jak můžeme často vidět, nýbrž měla jasně daný koncept, kterému byl celý line-up na obou stagích z větší části podřízen. Pojďme tedy od teorie k realitě.

Chodit na party až na půlnoc, je hrozný (nejen) pražský zlozvyk, kterého se špatně zbavuje, a který, a to především, nás připravil o set matadora polské scény Angelo Mikea, což mě, s ohledem na pozitivní ohlasy na jeho set, skutečně mrzí. Ale odlepte se od stolu s dobrým Merlotem a hřejivou spišskou hruškou a přijďte někam, k tomu navrch o víkendu, včas. První drink v Průmyslovém paláci po bezproblémovém vstupu a odložení věcí do šaten, jsme si vychutnávali za poslechu notoricky známého textu: „Because we are your friends You'll never be alone again. Well come on.“. Jeden z četných remixů této pecky od Justice právě pouštěl Antoine Clamaran. Francouz, kterého jste u nás mohli slyšet na desátých narozkách legendární klubovky Chrise Sadlera Climax v roce 2008. Antoine se držel svého stylu, tedy house music, občas ale lehce vybočil, nejčastěji směrem k electro housu. Jeho set byl zatím stále spíše rozehřívací než, že by donutil všechny přítomné podlehnout jeho diktátu beatů. I když s blížícím se koncem se mu to dařilo stále lépe. Exkurz do jeho setu si můžete střihnout v našem videu.
 
Závěr Antoinova setu jsem si vychutnával z balkónu. Projekce takhle z vrchu díky 3D tvaru před djem lákala oči, stejně jako tanečnice i tanečníci po stranách, dodávající party potřebnou barevnost, které mohlo být klidně mnohem více v podobě různých dekorací apod. Každá, dole se vlnící, postava jakoby byla jedním beatem a všichni dohromady spolu tvořili BPM. Alegoricky si tak lze představit návštěvnost. Léta strávená na scéně mě zbavila iluzí, že by stará nebo nedej bože skutečně nová jména mohla nějakou akci vyprodat, byť zázraky se dějí, takže jsem ani nebyl překvapený, že čím dále od stage jste byli, tím více prostoru jste kolem sebe měli až najednou dav, zhruba v půlce, prořídil takřka úplně. Nakonec to byl ale ideální stav, minimálně tedy pro návštěvníky, pořadatelé to museli nejspíš vnímat jinak. Fronta byla tu noc neznámým pojmem a tlačenici šlo zažít snad jen chvílemi na druhé Doklubu.cz stagi, která tu a tam nabízela přesně to co, stagi hlavní občas chybělo. Atmosféru á-la ruce nahoře a melodie zakousnutá do morku kostí, tak, že nepustí.

Nejvíce to bylo patrné během setu Armanda Van Heldena. Jakoby se ve velké části lidí probudil patriotismus a dali přednost Loutkovi na druhé stagi. Na jednu stranu předvedl Armand co se od něj čekalo, totiž velkou část svých hitů (Barbra Streisand, My My My, Big Bad Wolf a další), na druhou vlastně vůbec nic. V rozhovoru před akcí se zmínil o tom že dnešní dj, chce-li zaujmout musí kromě správného výběru tracků, taky pracovat s davem, tzv dělat show. Nemůžu si pomoc, ale přišlo mi, že ani jediné mu tu noc nešlo. Otázkou je, zda se o to vůbec snažil. Jakoby jeho výkon kopíroval návštěvnost. Svou selekcí tomu navíc dvakrát nepomohl. Tuctový US style hnaný hodně do komerčnější podoby house music lidi spíše odradil. V našem videu můžete slyšet např. track Make the Crowd Go by Alvaro.
 
O to víc však bodovala trojka Bidlo-Loutka-Sadler. Pánové nenechali nic náhodě a foyer Průmyslového paláce proměnili v klubový prostor, kterému nechybělo vůbec nic. Dokonalý support, který v mnoha ohledech zastínil hlavní stage. To je nakonec dobrá vizitka tuzemského soundu. Zdatně jim ale posléze konkuroval po Armandovi nastupující Sander Kleinenberg, který vrátil celou noc tam, kde měla dle všech být. V osidlech ryzí taneční hudby, jež přímo nutí k pohybu a prožívání každé minuty a každého tónu. Radikálně po Armandovi změnil styl a nalákal tak zpět do impozatních prostor Průmyslového paláce vělkou část lidí.
 
Tam kde Sander skončil, Mauro Picotto začal. Zvedl nahozenou rukavici, přijal roli třešinky na dortu, stal se hrdinou. Ačkoli se podobně jako Armand netopil v historii, a je možné že někoho tím zklamal, zvláště ty toužící po rychlejším BPM, zahrál set jak víno, který se mimochodem ve skutečné podobě nedalo moc pít. Za tohle palec dolů. Ostatní jsou už ale nahoru, podobně jako ruce všech, kteří vytrvali a vychutnali si zaslouženou odměnu. Další palec nahoru je za nekuřácký prostor. Jasně, k undergroundu cígo patří a zvláště někteří djs, to bez cigára v ruce snad ani neumí, ale v tomto případě to do sebe zapadalo a bylo to ku prospěchu věci. Škoda nízké návštěvnosti, tahle party disponovala vším, co je nutné pro kvalitní zážitek, který z hlavy jen tak nedostanete. Nejútrpněji to bylo patrné právě v závěru, kdy Mauro hrál set, jaký se tu jen tak neslyší a parta pod ním připomínala poslední mohykány tuzemské scény, kteří ještě nezapomněli, co že je to kvalitní taneční hudba. I přes tenhle nedostatek, za který pořadatel nemohl, a druhý, za který naopak nese odpovědnost, v podobě malého výběru na barech, byla tahle noc příjemná a celou party lze ohodnotit jako povedenou. Protože přítomní i ze svého malého počtu, vytěžili maximum. Díky pořadatelům, vystupujícím a hlavně těm, co si přišli tuhle akci užít. A na závěr místo slov, kousek Maurova setu.