Reportáž z O. Children v Paláci Akropolis

Přijde mi už zbytečné popisovat Palác Akropolis. Abych to shrnul: fronty tu neexistují, pivo bylo studený, lidí bylo akorát, teplo bylo snesitelný, kouře trochu ale ne moc, vstřícnosti habaděj, hodně hezkých holek a žádný starosti. V Praze těžko najdete podnik se stabilnější dobrou náladou. A ne, s nikým z Akropole nespím, takže bych je nemusel chválit.

Plakát zval na půl osmou, sama kapela oznámila stage time na osmou a v 20:20 se začalo. Žádné dlouhé čekání, tak to má být. Světla se minimalisticky rozsvítila, kapela oděná do odéru osmdesátek a hipster košil a lá Franz Ferdinand skromně nakráčela na pódium a bez delších řečí se začalo hrát. Vlastně úplně bez řečí. Tobias není zrovna extrovert co se týče povídání na pódiu, ale stejně si Prahu nakonec podmanil, když ji zakomponoval asi do dvou písniček, během kterých nezapomněl pozdravit publikum a upřímně jim poděkovat.

Když jsme u Tobiho a O Children, Tobias si loňský a předloňský rok zpříjemnil drogami a touláním se po ulicích. Pokud jste nikdo, pak je to nezajímavá informace, ale pokud jste shodou okolností frontman post-punkové kapely, která v roce 2010 zazářila zčista jasna, může vás to docela nakopnout. Buď do hrobu, nebo k napsání nového materiálu, nových textů, k novým směrům obecně. Výsledkem byla loňská Apnea (která měla minipremiéru už na zmíněném vystoupení na United Islands), která se sice tváří jako velmi pochmurné album, ale pod sebezpytujícími a zahořklými texty se schovává v podstatě pravý opak.
 
Dokázal to i začátek koncertu, který spíš než přízrak Joy Division vyvolával pocit deja vu králů indie rocku Interpolu. Přesně tak. Gothické a post-punkové rytmy dostaly na novince docela velkého kamaráda v podobě odlehčených indie rockových popěvovaček, které v lepších momentech připomenou samotné Interpol, v těch horších i ostatní kopírky. Kopírka je pak slovo, které vám vyvstane na mysl během koncertu ještě několikrát. Pravdou je, že O Children na novince stepují na několika základech, přičemž jejich kombinace jim dává jakous takous originální tvář. Ale jakmile se přikloní na jednu nebo druhou stranu, jakmile převáží syntetizátory nebo hluboký vokál, velmi snadno se dostanou do revivalových vod, které sebou nesou všechny větší jména minulosti, jako jsou The Cure nebo Nick Cave, Joy Division (ve dvou písních dokonce vypůjčené podklady) nebo nedávní Franz Ferdinand. Echo Joy Division – byl jsem překvapen, ale Tobias zase tak hluboký hlas nemá. Ian Curtis se nemusí ničeho bát.

To co jsem napsal pak potvrzoval i samotný koncert. Chladné publikum se po půlhodince konečně trochu rozhoupalo a nestydělo se i občas zatleskat. To když se kapela rozhodla promíchat novější setlist s ověřenými kousky z první desky. Netřeba psát, že největší potlesk a odezvu sklidil Dead Disco Dancer následovaný kousky Malo a Ruins. Škoda, že se Tobias trochu víc nerozvášnil, přeci jen gestikulování pravou rukou a sem tam nějaká otočka vás do varu nepřivede. Na druhou stranu, cosi magického v tom klukovi je. A to nemluvím zrovna o jeho výšce, kterou určitě ocenily malé holky v publiku, protože na Tobiase šlo vidět i když jste stáli zády k němu.

Jenže nebylo třeba, aby se Tobias nebo zbytek kapely nějak angažovali. To všechno vynahrazovaly agresivnější pecky, které daly na chvilku zapomenout indie rocku a post-punku a posunuly koncert na několik sekund či minut do čistokrevného a syrového běsu starého dobrého garage rocku. Přesně v těchto momentech byla kapela nejsilnější – stoupala energie a vy jste mohli přestat přemýšlet nad tím, kde jste to všechno už někdy slyšeli. Jako by na chvilku prostoupila energie Los Angeles, odkuď Tobias je, do jinak sychravého a plouživého Londýna. Za všechny momenty lze jmenovat třeba PT Cruiser nebo Red Like Fire.

Nakonec přišel malý přídavek a jak skromně kapela přišla, tak skromně zase odešla. Nešlo o spirituální zážitek, koncert roku ani o očistec. Na to kapela nemá materiál ani ambice. Večer se nesl v duchu poctivého indie rocku, který kluci předvedli na vysoké úrovni. Někomu to na dobrý koncert stačí, někomu ne. Mně to včera večer stačilo.