Report z Citadely

Pravým významem slova Citadela je označení pevnosti nad městem. Byl to takový záchytný bod, když padly hradby a už fakt nebylo kam jinam se vrtnout. Stejně jako je Citadela (ta naše) záchytným bodem, když scéna je údajně již několik let zmítána stagnací a každej kdo jenom trochu něco ví, a někdy to trochu může znamenat taky téměř nic, o taneční scéně, tvrdí, že zlatá éra taneční hudby je dávno pryč. Tenhle drink, kterej nám zhořkl neschopností zaplatit pořádný jména a občas třeba i natolik samozřejmou věc jako je koš na odpadky anebo toaleťák na hajzlu, tu a tam zachutná tak nějak jak by měl. Recept už nikdo nezná, ale ta chuť tam občas stále je. Stejně jako atmosféra prostoupená nostalgií, že by se dala krájet na turistický známky, co si každej návštěvník odnese domů.            
 
            Možná je to tím, že Citadela už není žádný malý dítko, co neví co od sebe čekat. Naopak nám s jistotou, i když někdy zavrávorá (vzpomeňme na kontrast Karotte a Léger vs. Gielen a Durand na jednom pódiu v 2009), servíruje halovku, co není postavená na technu, a přesto funguje. Tahle drzost je korunovaná úspěchem a Citadela znovu ožila (první díl se konal již v roce 1998) a v pátek 22. 2. opět zasekla dráp do naší v blátě se topící scény a na chvíli ji vytáhla nahoru, kde bysme ji všichni rádi viděli tak nějak častěji. A dost výrazně tomu napomohlo i Boby Centrum. Osobně si myslím, že tohle místo musí mít genius loci, protože jinak si neumím vysvětlit jak tahle v podstatě nezajímavá budova může tak dobře fungovat. Někde jsem četl, že ať jdete v „bobíčku“ kamkoli, vždy tam budou schody a vždy dojdete na záchod. A to sedí. Členitost tohohle prostoru bourající monotónnost kvádrových hal, jakoby otvírala zcela jiný pohled na dění před sebou, pod sebou, nad sebou i za sebou. Blbost, říkáte si, ale ne. On ten prostor se na atmosféře podepisuje víc než si myslíme. A tady to funguje. Dobrý základ pro party.
 
            Některý povinnosti, a zvláště ty pracovní, se prostě musej plnit lhostejno zda jste pankáč, loser nebo bohém. Pátek 22. 2. v tomto směru nebyl zrovna nejšťastnější a čím víc jsem se snažil odjet co nejdřív, tím víc se vše kazilo jak jen mohlo. Nakonec čas odjezdu 21:02 z Prahy nevěstil nic dobrýho a čas příjezdu 23:55 opravdu dobrý nebyl. Znamenal konec šance vidět Dustyho Kida. Právě jeho jméno pro mě bylo tím největším lákadlem, umocněným nekonečným poslechem alba A Raver's Diary. Jeho tvorba nenabízí jen stále omílaný beat a jeho BPM, ale především dokonale promyšlené zvuky a melodie jako to umí třeba Max Cooper, Robert Babicz nebo Gui Boratto. Melodie, které jsou křehké, ale přesto zní jistě. Melodie který se nepískáte, ani na ně nevzpomínáte, protože je posloucháte, protože vás donutí se na chvíli zastavit a nic jiného nedělat. Přesně taková je třeba America, track, který mě donutil to udělat. Na tyhle emotivní záchvěvy jsem se těšil jak malý děcko a nakonec nic. Zatímco váš hero hraje, vy sedíte uvěznění v kupé a přemýšlíte jestli vám těch pár let na Pankráci stojí za to přepadení strojvůdce, aby jako vše projel a zastavil nejlíp až před branami Boby centra. Nestojí, a o to víc vás to užírá a nespraví na tom nic ani reference, které nevyznívají pro Dustyho příliš kladně.
 
            Ok, pojďme se zabývat tím co bylo a ne tím co mělo být a nebylo, aneb nic není co by stálo alespoň za něco a něco nestojí ani za to. První co bylo, byla Candy Cox. Jediný jméno z druhé stage, který jsem si z části poslechl. Jediné ne proto, že bych měl něco proti hard technu, jen mu prostě nerozumím. A to jsem vyrůstal na freeteknu, takže rychlý tempo mi rozhodně nevadí. Jenže tohle jiný kafe. Jakoby si pomyslně! hard techno vzalo to nejhorší z techna a všech jeho příbuzných stylů, a začalo to sypat do lidí. Výsledek je tupej nářez a holka, co jí přetéká břicho přes upnutou mini sukni, zatímco nad zadkem, kterej se vzpírá tý sukni, se „pyšní“ kýčovitá kérka a nohy do toho podupávaj zběsile, jakoby šlapaly zelí, vlasy má jak přejetý stádem žehliček (fakt jsem ji viděl) a celý je to komicky stejně jako ten týpek opodál, co má na zádech plyšáka. Jasně, viděl jsem to (zn. pouze v Brně) stokrát, přesto mě to nepřestává iritovat a zároveň fascinovat. Podobně jako hadry zn. Amok, pokaždé mě napadne, že to má správném název, protože člověk co to vymyslel, ten amok musel mít. Nekompromisní styl, tvrdé a hutné beaty, drsný sound co evokuje drsný chlapy, a místo toho TOHLE. Snad jediný vysvětlení, který mě za ta léta napadlo je, že prostě nositelé maj tak nízký sebevědomí, že se skrze ty plyšáky na zádech transformují zpět do dětských a především bezstarostných let. Když jsem kdysi a hodně dávno na house party potkával týpky v květovaných sukních, s černým lakem na nehtech nebo transky, dávalo to smysl, ale tady ne. Tady je vygumováno a zbývá jen pachuť. Nicméně během setu Candy Cox jsem tomu na malou chvíli rozuměl. Ten kontrast mezi jejím vzezřením a její hudbou, jakoby to na chvíli legitimizoval a bylo tak možný brát to vážně a zaposlouchat se.
 
            Pak následoval přesun na hlavní stage, proplést se mezi schody, minout všechny záchody a nechat se okouzlit tím pohledem z vrchu, kdy balkony jsou jako rozevřená náruč, která čeká na každýho svýho návštěvníka. Hned od první chvíle bylo jasný, že zvuk tentokrát bude vše, jen ne špatný. Palec nahoru. Stage se zatím stále nesla v italských barvách, Dustyho vystřídal Uto Karem. Jeho sound lze bez okolků označit jako současný, a to se u nás příliš často nevidí. Uto nabízel takový ten minimalistický přístup, takže téměř nulová komunikace s lidmi pod pódiem, za to maximální soustředění na set. Příjemný beat, co nutí si podupávat jen tak nohou, až je z toho v jednu chvíli pohyb, který žene do hlavy skrze neurony informace o tom, že tohle tělo baví, tak zavři oči a užívej si to. Snad jediný mínus byla lehce se vkrádající monotónnost, kterou by spolehlivě zabilo pár vyložených vrcholů, jež by přinutily zvednout ruce i Utema.
 
 
            Následovaly dvě hodiny, dva live acty, dva pomyslné vrcholy. První si s sebou přivezl pestrou paletu různých mašinek, synťáků, efektorů, kláves, megafonů apod. Anthony Rother předvedl performanci opačnou Utema. Základ, tedy beat, byl velmi podobný, za to vrcholů, které v předchozím setu chyběly, nabídl Anthony tolik, jakoby měl v kapse Himaláje a jen tak mimochodem rozhazoval osmitisícovky do davu a my z nich padali jak zběsilí. Tohle byl live act par excellence, track střídal track, hlasové vstupy podpořily dojem koncertu a hodina utekla jakoby to byla jen desetiminutová přestávka v jinak nudným vyučování. Tady ale vyučoval Anthony. Takovou desetiminutovku si můžete dát v našem videu, najdete v něm např. výtečný song Big Boys. Akorát jsem nezaregistroval ono slíbené vyjetí střední části pódia s Anthonym jako Papežem, ale ono to vlastně vůbec nevadilo.      
 
 
            Johannes Heil, začal tam kde Anthony skončil a rozhodně se jím nenechal zastínit. Zvukově to celý vrátil blíž k hutnějšímu technu, ubral na melodiích a přidal na dlouhých nájezdech, který vyburcovaly zatím stále početný dav dělat samou radostí mexické vlny. A to nejen pod sebou, ale i za sebou. Velká část ten večer vystupujících, zůstala a dělala skvělou kulisu, podtrhující kvality Citadely - tímto zdravíme Subgata :-) To co jindy vidíme tak maximálně na Youtubu, jsme měli tentokrát přímo na dlani. Jen škoda, že line-up nebyl vyšponovaný až do dvanácti.
 
 
            To nejlepší nakonec, je taková klasická věta, kterou jste mohli v Boby centru slyšet velmi často, zejména z úst příznivců hard techna, kteří si museli na své vyvolené vždy počkat. Tenhle pátek, ale bylo vše jinak. Sjíždět nekompromisní beat mohli hard technaři celou noc na druhé stagi a onu zmíněnou větu pronášeli fanoušci Anji Schneider, Berlína a vůbec takového toho příjemného soundu pro každodenní tech-housový poslech. Já nebyl výjimkou a nespletl jsem se. Anja, ačkoli nehrála live, mi ten večer nejlíp zapadla to zvukové mozaiky a její set dokonale korunoval celou noc, celých 12 hodin. Parket lehce prořídnul, ale to bylo spíš ku prospěchu věci, zůstali ti co zcela přesně věděli proč a spolu s Anjou a jejím vykouzleným úsměvem na tváři si užívali, podobně jako za jejími zády stále přítomný Anthony Rother, sound, kterého je v ČR jako šafránu.
 
            Dalin Vajčner v nedávno zveřejněným rozhovoru říkal něco o tom, že Citadela bude mít do budoucna, a vlastně už má, dva protipóly. Jestliže tenhle díl byl dárkem všem, co rádi chodí na nejen neokoukaná, ale především kvalitní jména, ten následující bude zřejmě víc vržený, podobně jako kostky,které měly celému večeru dominovat,  směrem ke komerčnějšímu jménu. I v těchto vodách, se dá, považte, narazit na jména zajímavá, takže doufejme v nějakou pecku, která nás posadí na zmožený pozadí a mezitím poslouchejte co vám se líbí. Společně to pak zhodnotíme na dalším díle :-)