Bohren and Der Club of Gore v Akropoli

Bohren and Der Club of Gore v Akropoli

18. 03. 2013  |  Autor: Aima  |  Komentáře (0)
Nemám rád, když chodím na koncerty kapel, které nemám rád. Musím se pak přemáhat a dívat se na celou tu show objektivně, hledat pozitiva, obhajovat cokoliv, jen abych si mohl s klidem říct, jestli je moje negace správná nebo ne. Proč chodit na koncerty kapel, které nemáte rádi?
Stane se to. Ale abych se dostal k tomu hlavnímu: stejně tak nemám rád, když chodím na koncerty kapel, které adoruji roky. Tedy, nemám to rád, když z toho potom musím psát report. Podvědomě se totiž chovám naprosto stejně jako v předchozím případě. Hledám negativa, poslouchám uchem někoho, kdo je nikdy neslyšel. Dívám se, jestli jsou arogantní nebo ne. Zoufale se snažím odhalit nějakou drobnost, kterou bych mohl vytknout – protože když nic nenajdu tak budu uchvácen a report pak bude jen ódou. S tímhle dilematem jsem šel na Bohren. Najít něco, co by mohlo být špatně. Samozřejmě v rámci mezí a slušného, selského rozumu. Být čistý jako neposkvrněný papír. Napadají mě ještě další přirovnání, s pannou a...raději mlčím.

Dámy a pánové, nenašel jsem nic (snad jen je škoda, že Bohren netvoří čtyři ženy, které vystupují nahé. Ale bylo by nefér jim toto vyčítat). Ale popořadě. Na Arms and Sleepers jsem se docela těšil. Především proto, že jsem si do poslední chvíle myslel, že „je to ta kapela jak hraje ten technickej metal.“ Když jsem na pódiu uviděl dva laptopy a kluky, kteří nemají mastný vlasy a lebky vykérovaný na loktech, došlo mi, že jsem asi myslel na Animals as leaders a že bych o tom rozhodně neměl psát do reportu, jinak budu za blbce. Nicméně, Arms and Sleepers, ač nehrají technical metal, příjemně překvapili. Ano, byl to „jen“ DJ set, bylo to plošší než na desce, ale nějakým záhadným způsobem to fungovalo. Píšu záhadným způsobem, ale záhadný to vůbec není – jejich hudba je prostě příjemná a okolnosti v tom nehrají žádnou roli. Textury se válely jedna přes druhou, set uskakoval z ambientu do rozverného trip-hopu (může být trip-hop veselý?) a i když se kluci zrovna moc nepředřeli, všechno fungovalo jak mělo. S poslední skvělou deskou The Organ Hearts to jde prostě jednoduše. Zajímavých momentů je tu na požádání a i když se občas dostaví pocit velmi silných deja vu, stejně je brzy na to pohřben další melodií. Jako začátek večera víc než obstojný, a to i navzdory tomu, že kluci budovali naprosto jinou atmosféru, než v jaké se měl večer nést.



Po krátké pauze nastoupili „Bohreni“, ačkoliv nikdo z nich není Bohren. Jméno složené jako pocta, hudba složená z doom metalu/lounge jazzu/Badalamentiho duše, jeviště složené z tmy a koncept složený z kouře. Takhle nějak abstraktně, protože jiná slova si jejich meditace nezaslouží. Pod rouškou tmy a mlhou schovaný kvartet působil daleko víc obrazotvorně, než jak se prezentoval na poslední desce Beleid (což bylo mírné zklamání, ale budiž). Dlouhé pasáže kulminovaly a k erupcím nedocházelo. Lidé poslušně seděli a nechávali se vtáhnout na velmi dlouhou a velmi strmou Lost Highway. Beztak tam někde seděl i David Lynch. Sem tam někdo zakopl o židličku, když se v úplné tmě nořil do předních řad v naději, že tam snad bude trocha světla. Set, který začal kolem deváté hodiny velmi rychle utekl a víc ani nevím, co napsat. Setlist po mě nečekejte, byla to poslední hostina, pohřeb Velké Matky, Mullholand Drive, Kouř v plicích, Voda v těle. Vynikající atmosféra, kdy se střetly dva rozdílné světy ohraničené pódiem. Kouzelníci, kteří ovládali všechny v sále jako loutky. Snažil jsem se napít, ale nedokázal jsem zvednout ruku. Někdo to může nazvat dlouhou, příjemně nudnou výtahovou hudbou pro pesimisty. Jenže stejně jako všechny ostatní jednoduché věci, je i tento jednoduchý aspekt postupného Ničeho daleko hlubší, než se na první pohled zdá. Poslouchat Bohreny není radost, ale očista. Navíc očista dost působivá. Dvacet let na světě jde poznat. Ač jsem několikrát při albech nechápal onu rozvláčnost, při live koncertu každý úder do bicích měl svůj smysl a nebylo náhodou, když se tak stalo devětkrát a ne desetkrát. Stejně jako Benning, i ostatní muzikanti držely svoje nástroje zkrátka a místo pouštění se do experimentů, což se při live shows někdy podvědomě čeká, velmi jasně udávali tempo, přičemž nepustili ani sekundu zvuku/vzduchu navíc. Jestliže mají koncerty vrcholy, koncerty Bohren jsou vrcholem. Ale abych nebyl zase takový imbecilní básník, tak vrcholem byly momenty, kdy se Clöser chopil saxofonu. V ten moment dostala celá ta snová idylka zásah osudovosti, noirové odevzdanosti osudu a pohřební důstojnosti. Nevím, co jsem vlastně čekal. Ač mám Bohreny rád, bál jsem se toho, že se mi začnou zavírat oči. Místo toho mě pohltili, ovládli všechny přítomné, zpod lampiček, které jim ozařovaly hlavy, vykukovali jako démoni, kteří zrovna natáčí film uprostřed našich hlav. Film, ve kterém je plno sexu a plno tmy.

Když se kluci uklonili, zamávali a sál se zase naplnil světem, měl jsem zlost, že se všechno seběhlo tak rychle. Že zase existuje Praha a lidi a život. Moje známá se na mě otočila a řekla mi, že být ten set o půl hodiny delší, tak jde na záchodky a oběsí se. Nevím jestli to myslela jako poklonu, ale já to jako poklonu bral.  
INFORMACE K HUDEBNÍ AKCI

BOHREN & DER CLUB OF GORE (DE)

Pátek 15. 3. 2013
Vstup: 399 Kč / 500 Kč
Vystupují:
Bohren & der Club Of Gore (DE) Support: Arms And Sleepers (USA)
Další informace
0 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno: Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
SOUVISEJÍCÍ OBSAH
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2019   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika