Karin Park: nesnáším Jantelagen

Karin Park vyrostla v katolické rodině ve Švédsku, část dětství ovšem strávila jako dítě misionářů v Japonsku. Problémy, které jí po návratu z Japonska čekaly v rovnostářském a na extrémy nezvyklém Švédsku ovšem vyvažují pozitiva, z nichž čerpá dodnes.
 
„Když se dívám zpátky na tu dobu a na dětství v křesťanské rodině, musím říct, že to byla výborná příprava. Od 4 let jsem pravidelně zpívala v kostele – vlastně jsem se nemusela starat a první pódium přišlo úplně automaticky. A má to také další výhodu: myslím, že odmalička pěstovaný vztah k Bohu mi i po letech pomáhá udržet si vztah se širší podstatou života. Ruku v ruce s tím jde život na venkově v kostele, uprostřed lesů. Příroda je v tomhle ohledu mocná.“


 
Není divu, že měla Karin po návratu do Japonska problémy zařadit se mezi vrstevníky. Ani po letech by člověk neřekl, že androgynní diva s černým nu-goth účesem, pochází ze Švédska. A asi byste jen těžko odhadovali, že se chystá koupit kostel, ve kterém už dva roky žije. Sebevědomím, které Park vyzařuje na podiu, ale tahle výrazná zpěvačka zakrývá problémy v komunikaci a v boji o své místo v muži dominovaném byznysu.
 
 
„Témata, se kterými se na své poslední desce Highwire Poetry vyrovnávám, se točí hlavně kolem toho, že ženské to mají hrozně těžké. Sebrat odvahu a žít život po svém je pro nás daleko, daleko těžší než pro muže. Nemusí rodit a tak. A potom tu je taky ta otázka každodenní rutiny. Vůle nenechat se zatlačit do kouta osmihodinnové práce, pohovky a televize. Nenechat se ubít společenskými normami. Víš, ve Švédsku máme něco, čemu říkáme zákon Jante (Jantelagen) – prostě existují pravidla, které pokud ve Skandinávii nenásleduješ, jsi outsider. Člověk by se podle tohohle zákona měl chovat tiše, bez ambicí, nevystrkovat hlavu. Pravý opak toho, co zažívám třeba v Londýně. A víš co? Jediné, co tenhle rádoby zákon potřebuje je tohle (Karin se vzpřímí na židličce a s výrazem rebela vztyčí oba prostředníky, pozn. red.).“


 
Přitom, hudba Park není žádný skandinávský elektropunk. Synthpop v jejím podání zabíhá do experimentálních krajin Fever Ray (ostatně, ke Karin Dreijer je Park často přirovnávána – hlavně díky barvě hlasu), ale i přímočařejšího synth-popu Ladytron nebo Goldfrapp (Thousand Loaded Guns). Nová deska ovšem nemá daleko ani k temnější analogové vlně, která se vynořila na začátku 80. let, ale ani k současné elektronické scéně (Tiger Dreams) a industriálu (6000 Years). Park každopádně od svého debutu Superworldunknown (2003) prošla radikálním přerodem. Ze stydlivě vyhlížející písničkářky, která si ve světě zatím hledá své místo, se stala domina, která se ho snaží za každou cenu zkrotit – a to, že na to jde z té temnější strany, jí jen prospělo.
 
 
„Zpočátku jsem si tlak nahrávací společnosti neuvědomovala – všichni mě posouvali směrem, který z mnoha důvodů vyhovoval ostatním, jen ne mně. A v jednom okamžiku jsem si prostě řekla, že takhle dál nechci pokračovat a začala pracovat sama na sobě. Ztratila jsem sice tisíce fanoušků po celé Skandinávii, ale pořád si myslím, že kreativní svoboda je daleko víc než jakýkoli masový a masivní úspěch. Tím určitě nechci říct, že bych se na své fanoušky vykašlala. Naopak. Toužím hrát před obrovským publikem a všechno tomu podřizuji. Je hodně těžké najít kompromis mezi experimentem, který mě čím dál víc přitahuje, a přístupností mojí hudby. Chci, aby se lidem moje muzika líbila, ne aby nad ní přemýšleli a rozebírali každou sekundu.“
 
….což se v případě Karin, která při rozhovoru působí, jakoby zvažovala každou slabiku, zdá až neuvěřitelné. Na druhou stranu, skutečnost, že mezi její vzory patří vedle Bowieho (Rock God“) a Depeche Mode také The Residents, prozrazuje mnoho. A s ohledem k nadšení, s jakým reagovala na jejich plánovaný pražský koncert (11.5.), je možné, že si do Prahy odskočí ještě jednou – tentokrát soukromě.

“Je neuvěřitelné, že tyhle chlápky vlastně nikdo pořádně nezná. Tohle mě na nich nejvíc přitahuje. Rozum je zkrátka v úzkých a místo něj přichází jiné, stejně důležité lidské kvality: intuice, vnímání, pocity. V okamžiku, kdy vypneš rozum, dostáváš se blíž těm opravdu důležitým a hodnotným věcem.“