Zaklínání Chelsea Wolfe

Alergie na světlo
Mám rád stud – je to terapie pro duši pomlácenou machistickým prostředím PR agentur a politického nevkusu. Stud, uzarděnost, ostýchavost mohou být ovšem i zbraně. Zbraně v boji proti všemu, co běží tak rychle, že to jen stěží dokážete pořádně odžít, zapsat a zakreslit do svých komplikovaných emočních map.


 
Pokud tápete, může vám v pečlivém vybarvování emocí pomoct Chelsea Wolfe, která si na svůj pražský koncert připravila malé překvapení. Prvních dvacet minut vyplnila akustickým entreé, které ji ukázalo takovou, jaká ve skutečnosti je. Chelsea se představila jako citlivá písničkářka, která za doprovodu elektroakustické kytary a jemného elektronického podloží působila jako zjevení. Navíc, houslový doprovod Andrey Calderon, který má i na desce akustických skladeb s názvem Unknown Rooms své výrazné místo, ještě víc zahušťoval atmosféru. Zazněly tklivá Appalachia, pomalé a táhlé Spinning Centres a Boyfriend. Chelsea Wolfe se v akustické části svého vystoupení nejvíc podobala tomu nejlepšímu, co se dá najít u ostatních skvělých písničkářek – PJ Harvey nebo Patti Smith – jen to vše bylo v poněkud temnějších barvách.
 
 
Apokalypsa
Druhá část vystoupení Wolfe už byla většině fanoušků dalek povědomější – hrálo se hlavně z poslední desky Apokalypsis, podium se zahustilo, tempo zrychlilo. První tóny známých skladeb – hlavně Mer a Moses, které mají jednoduchý, ale zároveň silný kytarový základ – budily u publika nemalé nadšení. Fanoušků přišlo poskrovnu, jenže někdy je méně více: v těch nejtišších pasážích se neozývalo žádné trapné kecání, publikum viselo Chelsea na rtech. Jak jsem předpokládal, nejvíc strhla splašená kytarovka Demons. Wolfe v ní společně s Dockterem (kytara) a vynikajícím bubeníkem Fujioku dokazuje, že jí víc než do hloubky prožité city sluší vzdušnější a dynamičtější ohoz.