Report z Fritze Kalkbrennera

Berlínské sídliště, útěk z tamní šedi k hudbě a  starší brácha se svým best friendem Saschou Funke. Vlivy v kostce, co mladého Fritze nasměrovaly přesně tam, kde ho máme teď. Sbírka vinylů s hip-hop songy vzala za své a na vyřazených mašinkách Paula se začaly objevovat první vlaštovky Fritzovy tvorby. V roce 2008 píchnul bráchovi se soundtrackem k Berlin Calling (existuje ještě někdo, kdo to neviděl?), propůjčil svůj hlas Sky and Sand a definitivně nastoupil na vlnu, na které se už vesele a v rauši vezl Paul. Vše stvrdil debutovým albem Here Today Gone Tomorrow (2010), poprvý se ukázal v naší matičce Praze (2011) a loni přidal album Sick Travellin, díky němuž se opět podíval do Roxy a my na něj.
 
A že nás bylo dost. Dokonce tolik, že dostat se v exponovaný čas (rozuměj těsně před půlnocí) do útrob klubu, rovnalo se pokusu udělat z Roxy metr širokého vchodu tunel jako pod Vítkovem. Samozřejmě to byl pokus marný, a tak tlačenice vyhrávala a spolu s ní nakonec i ti, co se vítězoslavně snášeli po schodech dolů, aby o malou chvíli později čelili další výzvě, totiž šatně. Ta mě naštěstí minula, neb znalý Roxy poměrů a v očekávání vedra, dorazil jsem do Roxy pouze v šik polokošili a zamířil rovnou k baru. U něj bylo střídavě oblačno, ale k pivu jsme se propracovali a mohli se tak věnovat Romanovi Raiovi, který si tou dobou užíval vcelku rozjetý dav. A například tímhle trackem - Ali Love feat. Kali - Emperor (Maceo Plex Last Disco Remix) – se mu to dařilo i se mnou. Ale jen do chvíle než zmizel a nastoupila avizovaná čtvrthodinka na úpravu stage. Jev na party takřka nevídaný. Obvyklé střídání djů, které mnohdy ti na baru, na wc a pod vlivem silnějším než silném, ani nezaznamenají, nahradila hudba z podkresu, temno na stagi a tak trochu i před očima, vlivem teploty. Že nebude v Roxy jako mezi mrazáky s jogurty kdesi v Tescu, bylo jasný všem, ale že bude vedro, jakoby už bylo léto u kormidla a venku třicet ve stínu i v noci, by čekal tak maximálně zbloudilý hydrolog, co si party v Roxy spletl s přednáškou o stavu kropítek u konví, zda šetří vodou nebo ne. Nicméně byl-li by tam, určitě by oddán svému koníčku vlhkost měřit mohl, páč jí bylo tolik, že mít v Roxy kytky, nemuseli by je týden zalívat. Aneb bylo to trochu dirty a trochu oldschool.

Hudebně však nikoli. Po příchodu na stage, vítačkách, a rozjezdovým tracku, těsně po tom co oslnil přítomné svou, do detailu připravenou, projekcí, jal se Fritz mixovat své songy s lehkostí, jakou jen můžeme z jeho songů cítit. Tam kde mě lehce dekadentní tvorba jiného oblíbence Maxe Coopera táhne dolů, mě zachytává Fritz se svým positive soundem a temno střídá světlo, těžké melodie lehké a punc 100% pure pohody tomu dodává Fritz svým zajímavým vokálem. I toho jsme si mohli v Roxy užít, část tracků si Fritz střihnul s live zpěvem a nutno podotknout že vcelku obstojně. Tohle bylo live, jak má být. Postupně se Roxy rozléhaly všechny zásadní songy z jeho tvorby, nechyběla ani kultovní Sky and Sand či Wes, kterou si můžete dát v našem videu nebo třeba Right in the Dark, Get the Life či Little by Little z aktuální desky. Hudebně i co do Fritzova projevu nelze nic vytknout. Jinak by se ale pár věcí našlo. Je těžký je podat tak, aby jeden nebyl za hnidopicha, ale tvářit se, že nebyly by bylo taky na nic, poněvadž k čemu report, který nereflektuje fakta. A těmi bylo příšerný horko (přemýšlím, co bude v létě, jestli vzduchotechnika nezačne fungovat - asi nový hit v Roxy, totiž bikiny party), dále zavřený chill-out – zde je jasné, že s tím asi Roxy nevyrukovala, ale minus to je a basta. O to více bylo narváno všude možně a neslo to s sebou negativní jevy typu rozlívání všeho co se dalo na kolemjdoucí či stojící. Kdo nedostal sprchu pivem, střihnul si svou vlastní v potu. Pravda, je to silně subjektivní, ale taky přirozený. Jsou party, kde dokážete tyhle negativní jevy, co se občas vyrojí jako komáři, zrovna když u sebe nemáte repelent, hodit za hlavu a křepčit pomalu do samé křeče a vše je vám fuk, nakonec i to, že už dávno nejste v klubu, nikde nic nehraje a vy se stejně dál s přitroublým úsměvem vlníte do imaginárního rytmu, ale jsou taky party, kde jakkoli je hudba ok a na oko vše klape, tak to prostě za hlavu hodit nejde, i kdybyste se na ní stavěli. Přesně takový pocit jsem měl z páteční Flow. Je to škoda, protože Fritz hrál parádně, ale jak se to říká? Někdy to tam prostě není a neuděláte s tím nic. Za mě teda 6 z 10 a hurá na další party.