CocoRosie v Arše, nesnesitelná křehkost bytí

CocoRosie v Arše, nesnesitelná křehkost bytí

25. 06. 2013  |  Autor: J.N.  |  Komentáře (1)
Ve středu 19.6. to vypadalo, že se promotéři zbláznili. Praha byla toho dne přecpaná k prasknutí hvězdami jako Eric Clapton, Portishead a oni ještě přitlačí na pilu a přihodí CocoRosie. To se nedělá. Nebo naopak, výborně, to se dělá!
Chápu některý svý známý, že měli problém s tím vybrat si kam jít. S Portishead v uších jsme kdysi prošli všemi svými depresemi a s Eric nám zase přihrával melodie, které se hodily k našim citovým romancím. Já měl ale jasno. Portishead nejsou zrovna známí tím, že by na koncertech hýřili kreativitou a Clapton je pro mě už vlastně ve stejný kategorii jako Rolling Stones, uctivě se ukloním, když projdou kolem a pak se jdu přehrabovat v novějším haraburdí. Takže sestry Casady z Kalifornie, hvězdy tzv. freak folku, byly pro mě volbou stejně jasnou jako páteční párty.

CocoRosie se divně jmenují, divně vypadají, divně stylizují a divně zpívají. Všechny tyhle divnosti jsou ale nabalený na pořádně festovní materiál talentu a invence, který jim získává přízeň napříč širokým spektrem fanoušků všech možných žánrů a stylů.

To se potvrdilo i ve středu, protože se v Arše bezostyšně mixovaly postavy hipsterů, studentů ČVUT, potetovaných neoromantiků a lidí, co nosí ponožky do sandálů. Prostě takový tavící kotlík, který měl toho večera rozvařit naše dušičky na pyré a naládovat do smaženejch taštiček pozitivní nálady. Nebo něčeho takovýho. Chtěl sem bejt vtipnej...

Když jsem před půl 9 dorazil do Archy, kotel právě rozehřívala nu-disco a hip hop zpěvačka Nomi Ruiz (známá zejména spoluprací s Hercules and Love Affair), sexy bitch, která má sex-apeal větší, než se na podium. Což vysvětlím takhle - byl jsem tak uchvácenej jejím pohybem na scéně, že jsem vůbec nedokázal zhodnotit hudbu. Jestli znáte trochu řeckou mytologii, tak vám říkám, že Paris by dal to jabko jí a na Helenu by se vybod. Tohle trvalo do 20.49, kdy Nomi odešla ze scény, já se podíval na hodinky, dal si pár facek a došel si pro pivo, protože scéna se musela pro sestry Casadyovy ještě doladit, takže nás čekalo nějakých 25 minut čekání na hlavní hvězdy večera.

Koho zajímá spíš to, jak si Nomi vede jako umělkyně, tak hoďte slechy třeba sem:



Mezitím se na pódiu objevila obligátní harfa a zvukař do nás hustil dva téměř podprahové tóny, které se neustále střídaly a nenápadně žhavily dav, který se co chvíli nedočkavě rozpískal a roztleskával. Ve vzduchu bylo cítit takové radostné očekávání, které naplňovalo prostor a zmocňovalo se pomalu všech přítomných. Lidé si přestávali povídat a nedočkavě vzhlíželi k pódiu, jako kdyby tam odsud měl každou chvíli vyjít spasitel.

Ale zhruba po půl hodině čekání se vynořily sestry Casadyovi s doprovodnou kapelou a vypálily na nás třetí pecku ze svýho nejaktuálnějšího alba Tales of a Grass Widow - Child Bride, ve které se střídmý operní zpěv Sierry ovinuje kolem hlavního vokálu Bianci.

Za zmínku stojí vizuál, protože zatímco Sierra vlítla na podium s hrudí ověnčenou svítícím, diodovým hadem, Bianca měla na sobě dlouhý černý kabát, černé tričko s lebkou a hnáty a zpod kšiltovky RAIDERS s rovným kšiltem jí padal vodopád černočerných dredů. Byly tak husté, že o ně pravděpodobně obrala středně velkej večírek rastafariánů. Jah jah.

Jin a Jang, život a smrt, světlo a tma. Kontrast veselosti a smutku jako by pronikal celým dílem sesterského dua. Myslím, že to sedlo.  

V pozadí běžely projekce, kde se střídaly záběry chvějících se travin, křovin a po většinu koncertu se jimi prodírala jakási podivná jokerovská postava ze Stephena Kinga, která byla dílem strašidelná a díle zoufale k politování. Chvílemi umírala a chvílemi ožívala. Pravděpodobně v narážkách na nesnesitelnou křehkost bytí, které zcela konvenuje s texty CocoRosie.

Playlist se opíral zejména o kousky z posledního alba, takže hned pod Child Bride naložily End of Time, Harmless Monster, Tears For Animals (tady jsem byl zvědavý, jako to unesou bez doprovodu Anthonyho, který s v tomhle tracku hostuje a vytváří z poloviny náladu této písně, ale poradily si parádně, vytáhli na pódium svou šestiletou sestru), pokračovaly s otvírákem alba After the Afterlife pak přešly na Smokey Taboo z alba Grey Oceans, přihodily málo známou Ana Lama (B-side Tales of...). Po We are On Fire svou produkci přerušily a přenechali pódium na několik minut beatboxerovi v kšiltovce se štítkem dozadu, který s nimi vystupoval a tvořil většinu doprovodných ruchů. Ten ukázal v přiděleném čase své umění v tom nejlepším světle, z huby mu zkrátka lezli Daft Punk a Prodigy, jako kdyby to bylo naprosto normální. Limity lidského těla (v tomto případě huby) opět o něco posunuty.

Jako samostatná show by to bylo perfektní, ale podle mého názoru tím byla dramatrugie koncertu poněkud poškozena. Pro mě to ztratilo tah, jako když vám televize Dobyvatele ztracené Archy přeruší reklamou na vložky.

Možná to ale byl jenom můj problém, protože publikum reagovalo dál vřele a sestry na pódiu se snažily. Bianca dokonce odložila dlouhý plášť i tričko s lebkou, Japonec hrající na piáno nádherně preludoval, harfa rozechvívala vzduch, ale pro mě jako by to skončilo. Přestalo mě to bavit. Možná i proto, že nastoupily písničky z konce alba, které mi přijdou trochu nastavované (Villain, Far Away), jakoby nejlepší munice na tomhle albu byla vystřílená v první polovině a pak se to prostě nějak doklepalo.

Možná mě taky naštvalo, že už podruhé vytáhli na podium svou šestiletou sestru, protože toho zneužívání náklonnosti lidí k všemu roztomile v šatičkách načančanému už mám dost z reklam a billboardů. Možná taky neměli na podium tahat Nomi Ruiz, aby si s nimi zapěla, protože jsem si stihl všimnout, že Nomi ty výšky moc nejdou a kromě toho, že úchvatně vypadá a pohybuje se, toho už moc neumí. Možná to také chtělo hrábnout víc minulosti a repertoár tak osvěžit a zpestřit. Bohužel nestalo se. A tak přestože se fanoušci na fejsbukovém profilu divadla Archa po koncertu vzájemně přesvědčovali o tom, že zažili právě něco naprosto nedostižného, nemůžu s nimi souhlasit. Bylo to krásné, to ano, sestry Casady jou vyjímečné zjevy a škatulka freak folku je jim malá jako kuřeti skořápka, ale někdy na koncert nestačí poskládat pár songů a doufat, že to nějak dopadne.

Na konci jsem si kladl otázku, zda jsem přece jenom neměl jít na Portishead. A to je špatně.
INFORMACE K HUDEBNÍ AKCI

COCOROSIE

Středa 19. 6. 2013
Vstup: 490 Kč / 590 Kč
Vystupují:
CocoRosie
Další informace
1 KOMENTÁŘ
DISKUZE
Jméno:
Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
itchy_k
22. 08. 2013 | 22:54:30
+0 | -0
"Na konci jsem si kladl otázku, zda jsem přece jenom neměl jít na Portishead. A to je špatně." na portishead jsem byl a kladl jsem si stejnou otázku, tam to ale znepříjemnili hlavně organizační věci. aspoň clapton byl v tento posvěcený den prý skvělý
SOUVISEJÍCÍ OBSAH
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2024   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika