The Boxer Rebellion: nejdůležitější jsou fanoušci

Jak těžké je postavit se na vlastní nohy a sám si zprodukovat desku (poslední album Promises, které vyšlo v květnu 2013 si kapela vydala “vlastním nákladem”, pozn. red.)
Bez pochyby existuje v dnešní době mnohem víc způsobů, jak být nezávislý – přístup fanoušků k muzice nebyl nikdy snadnější, stejně jako on-line kontakt s kapelou jako takovou a jejími členy. To dává všem, co chtějí, možnost cítit se součástí bandu. Tohle hraje velkou roli při budování fanouškovské základny a tvoří jednu malou část návodu k tomu, jak být nezávislý. Samozřejmě že je a pořád bude extrémně těžké bojovat s obrovskými rozpočty těch největších labelů – musíš si uvědomit, že nahrát desku pořád stojí docela dost peněz, na tom se nic nezměnilo. Na naší úrovni je tohle zvládnutelné, jde spíš o to, že je pro kapelu jako my stále daleko, daleko dražší zaplatit si obrovskou kampaň s velkým výsledným efektem. A neříkám to ze závisti, protože vím, že existuje spousta kapel, které se kvůli financování kampaní topí v dluzích. Je to prostě boj.
 
Když porovnám novou desku Promises s ostatními deskami mám pocit, že se vám podařilo jen tak tak uniknout pasti, do které se svou poslední deskou zahučeli například The Killers. Promises je sice přístupnější, ale stačilo málo a zněla by jako tucet dalších, možná i popových desek. Byl to záměr?
Nenazýval bych to, s čím jsme přišli na Promises popem. Nemyslím, že nás moc lidí označuje jako pop band, ale určitě bych mohl souhlasit s tím, že naše nové album je přístupnější než ta minulá. Šli jsme do nahrávání s tím, že chceme udělat něco vzdušnějšího, pozitivnějšího. Myslím, že by se klidně dalo říct, že Promises má radostnější “feeling”, což už je kousek k nálepce „pop“, ale ve skutečnosti za přístupnost alba může spíš nový zvuk než nějaké radio-friendly kudrlinky. Jasně, chceme, aby se naše skladby daly hrát v rádiu, ale zároveň jsme velmi opatrní ohledně celkového zvuku alba.

Na desce Exits (2005) jste zabrousili do daleko tvrdších, extatičtějších vod – musím přiznat, že mě ta deska uhranula. Je tohle něco, co jste definitivně opustili?
Určitě ne záměrně. Je mi jasné, že to je zvuk, od kterého jsme se dost vzdálili a musím taky přiznat, že je těžké je hrát naživo ve stávajících podmínkách. Ne proto že by se nám už starší skladby nelíbily, ale hlavně proto, že jsou tak odlišné….snažíme se totiž, aby měly naše koncerty stejné flow jako naše desky. Nejdůležitější věc, tedy pokud chceš mít úspěšnou kapelu, je podle mě rozvoj – ten je zcela zásadní. Když se totiž nevyvíjíš a jsi stále stejný, zájem lidí ochabne. Kdybychom udělali Exits Pt. 2, pochybuju, že bychom jako kapela ještě existovali: desky zůstávají – a to je jeden z aspektů jejich geniality – ale kapely se vyvíjejí (musí). Já bych fakt nechtěl být v kapele, která nahrává pořád dokola podobné desky. Pokud se tak děje, je to přesně ten okamžik, kdy je potřeba skupinu rozpustit. Abych to uzavřel: jsem na Exits pořád hrdý, ale zároveň si vážím cesty, kterou jsme od téhle desky hudebně ušli. Společně s fanoušky, samozřejmě.
 
Četl jsem na Promises jak pozitivní, tak také negativní recenze – některé z nich byly opravdu drsné, například přirovnání k The National/Coldplay jako inspirátorů a označení vaší kapely jako neúspěšných plagiátorů. Berete si podobné názory k srdci? Kdo je pro vás v konečném důsledku ten nejdůležitější „soudce“?
Myslím, že mezi narůstajícími příležitostmi pro psaní recenzí a jejich důležitostí panuje nepřímá úměra: čím víc příležitostí k tomu, něco o desce/kapele napsat, tím menší důležitost napsaného. Před dvaceti lety bylo ještě možné, aby hodně kritická recenze v NME, například, mohla znamenat pro dotčenou desku zkázu. Dnes mají lidi tolik příležitostí se o skutečných kvalitách sami přesvědčit, že se mi zdá až neuvěřitelné, že by mohl někdo jen na okamžik „věřit“ na nějakou recenzi. V tomto ohledu jsou pro mě nejdůležitějším měřítkem fanoušci, které potkám během koncertů. To jsou ti, pro které děláme muziku, ale hlavně to jsou ti, kteří nám umožňují se hudbou živit. A těm budu pečlivě naslouchat. Samozřejmě, čas od času přijde i z těchto řad konstruktivní kritika a tu potom respektujeme daleko víc než od někoho, kdo se skrývá za blogem nebo nějakým časopisem.

Jak těžké je žít pod tlakem očekávání těchto fanoušků? Řešíte to nějak?
S časem a zkouškami, kterými jsme prošli během všech těch let hraní, se s tím s každým uběhlým rokem srovnáváme daleko lépe. Jsme teď daleko sebevědomější, což je myslím ten nejlepší způsob, jak se vypořádat s očekáváními nejrůznějšího druhu. Musím ale říct, že docela často jsme to my sami, kteří od sebe očekávají maximum…

Změnil se s „dozráváním“ kapely také „Boxer Rebellion“ recept na dělání muziky?
Myslím, že ten hlavní rozdíl je v tom, jak skládáme hudbu – jsme si daleko jistější tím, co si z procesu pasní skladeb chceme a potřebujeme vzít. Mám pocit, že před lety jsme často celý proces komplikovali a až moc promýšleli. Teď to bereme daleko volněji…

Jak velký vliv na vás má Londýn? Hrají pro vás umělecky vedle určitě inspirativního městského prostředí také nějakou roli příroda a venkov?
Neřekl bych, že by na nás Londýn měl nějaký masivní vliv. Zkoušíme tam, tři z nás žijí na jeho okrajích, ale já osobně jsem nikdy v Londýně nebydlel. A nepovažuji se ani za vyloženě městského člověka. Osobně mám venkov rád a v poslední době jsem se třeba začal dost věnovat golfu, což je aktivita, kterou preferuji před pobytem ve městě. Londýn mám a vždycky jsem měl rád, ale nikdy to pro mě nebyl domov. Prostě místo, které je pro mě lehce dostupné z mnoha hledisek. Co se týče kreativity, prospívá mi klid daleko víc než shon.
 
Myslíš, že je multikulturní a multietnická podoba současného Londýna výhodou nebo spíš něčím nežádoucím?
Vnímám to pozitivně – vlastně to je základní charakteristika Londýna, co se týče lidí. Štve mě ale jiná věc: zdá se mi, že pod vlivem globalizace a komercionalizace ztrácí naše velká města tvář a začínají se podobat jedno druhému.

Jste anglo-americká kapela, jaké jsou podle tebe největší rozdíly mezi Evropou a Státy?
Jednoznačně hotely! Ve Státech ví, jak na to. V Evropě jsme si v tomhle ohledu užili svoje. Taky poplatky za použití záchodů na benzinkách jsou totální nesmysl. To mě vždycky naštve. Na druhou stranu, evropská architektura jednoznačně vítězí, bez debat. Dost mě to v některých městech dostává – historie…ten pocit propojení s minulostí.