Rasta večer s Groundation

V jednom mezi námi musí být jasno, reggae neposlouchám a asi po tomhle vynikajícím koncertu s tím nezačnu. Ale protože chodím rád na koncerty jako na výzvy a čekám, jestli mě dokážou překvapit, podniknul jsem tenhle vejlet. Jsem jenom zhruba obeznámen s rasta filozofií a velmi jemně sem se v životě otřel o tuhle hudbu. Ale kdyby člověk nerozšiřoval svoje hranice, zůstane navždy jako mimino, který chce bejt pořád s mámou. Dospět možná znamená dát šanci všemu. Tady končí filozofická pasáž a začnu psát něco o hudbě. Možná.

Když jdete na rastafariánskou kapelu, počítejte se desítkama zhulenejch lidí, pro který není nic problém. Počítejte s tím, že neexistujouý fronty na pivo, protože pivo tam skoro nikdo nepije. Což je pozitivní, zvláště když sami pivo pijete. Počítejte taky s tím, že kapela, která měla začít vystoupení v 9, začne mnohem později. Patří to k filozofii, neuznávat hodinky a diktát času. Pokud se naladíte na tuhle všeobecně přijímanou skutečnost, začne vám to bejt sympatický. S přibývajícími dvanáctkami plzně a pokoutně vyšušlenými šluky jointa dokonce nezbytný.

Takže zhruba do čtvrt na 11 žhavil atmosféru DJ, kterej do houstnoucích dredařských smeček pouštěl nálož reggae root a neroot hudby. Čas se zpomaloval jako v tunelu světla, kterým prej projdem po smrti. Nic nebylo důležitý. Všichni se těšili, ale nedávali najevo nějakou nespokojenost, spíš natěšenost, na to co přijde. Občas se zvedl potlesk a pískot, ale byl to pískot, kterej přecházel do smíchu a potlesk, kterej přecházel do ovací. Ovace za koncert, který se teprve bude konat. Úžasná atmosféra vytvořená lidmi, který odhodili neurózy vnějšího světa.

Když potom skutečně nastoupili Groundation, bylo to jako přirozený pokračování party, která se rozjížděla. Přirozená gradace prostoru a nálady. Těžko se to vysvětluje, ale bylo to přesně tak. Asi tak pět minut před vystoupením si zvukař přinesl set list od kapely, ale když jsem se přiblížil, abych si ho nafotil, musel sem se rozesmát, kromě první písničky tam byly skoro samý otazníky. To mi přišlo tak dokonalý, že sem rázem zapomněl na to, že bych měl podávat přesnou zprávu o průběhu koncertu. Zbyla mi jen čistá subjektivita. A ta byla pro všema desíti.

Groundation jsou totiž hlavně kapelou vynikajících muzikantů, kteří na poměrně fádní reggae rytmy dokážu naroubovat jazzový prvky takovým stylem, že vám spadne čelist na podlahu. Co píseň, to dokonalá ukázka radosti z hudby. Ať už to byla trubka, saxofon, tabla, bicí, nebo doprovodný zpěvačky, dočkali jsme se v každý písni nějakýho jamu, během kterýho se jeden z muzikantů předvedl jako polobůh a vytroubil, vyzpíval, vybubnoval díru do hudebního nebe. Bylo to, pro mě, naprosto nečekaný. Na reggae koncertu bych nečekal takový zářezy, čekal bych jednolitou stěnu pohody od začátku do konce. Ale to se nestalo. Kromě čekávanejch promluv k obecenstvu, že bysme měli následovat svoje lepší já, lásku, atd. ,přišla hlavně muzikantská ekvilibristika, která ovšem nebyla samoúčelná, bylo to spíš něco jako trip, trip do stanice extáze, dvě, tři minuty jamu, po kterých rytmus spadnul zpátky do kolejí písně, jako když dosedne Boeing 747 a všichni se vrátí v bezpečí zpět. Radost na dojezdový ploše.
 
Ovšem, reggae fan by tenhle report napsal asi jinak. Dokážu to pochopit. Bavil jsem se druhý den po koncertu s holkou, která tenhle styl jede a žije a překážely jí zrovna ty jamovací a jazz vložky, nevím, možná je to vlastně dobře, nebýt ortodoxní v ničem, v hudbě, v psaní, v čtení, v životě. Protože jednoho dne bysme se mohli probudit jako členové sekty. A možná sem tohle všechno napsal právě proto, že vám chci doporučit chodit na koncerty kapel, který vlastně moc neposloucháte a číst noviny, který vlastně moc číst nechcete. Prostě zůstat otevřený, tak jako je každej opravdovej muzikant, kterej si nenechá od zvukaře narýsovat set list a nechává všude otazníky.