Růžovočerní Editors táhli Prahou

Musím se přiznat, že pokaždé, když mám šanci být svědkem malého hudebního vytržení, mám strašnou radost. Pohledu na tvář totálně ponořenou „tady a teď“ se vyrovná jen máloco – člověk si tak nějak uvědomí, že některé věci má pořád cenu dělat….i když se vám kapela málem rozpadne pod rukama a i když polovina fanoušků vaše poslední album nesnáší. Obzvláštní příchuť ten zážitek dostává v kombinaci s ideálními podmínkami: podiem nasvíceným temnými odstíny fialové a modré a zvukem, který si z každého koutu zpola zaplněného klubu užijete pokaždé jinak. Tahle konstelace způsobila, že se koncert Editors a belgických předskokanů Balthazar povedl na sto procent. Je to pravda o to víc, když si člověk uvědomí, že má šanci vidět primadony zahraničních festivalů v pohodlí pražského klubu, 20 minut od baráku. V nahuštěné nabídce pražských koncertů se jakoby pozapomíná, že je Praha v rukou vynikajících promotérů, kteří se starají o své rozmazlené publikum.
 
Kdo se bál, že některé cajdáky z nové desky Editors nebudou mít drive a budou nudit, nemohl se víc splést. Z nové desky se hrálo míň než jsem předpokládal, ale pokaždé to byl svého druhu vrchol večera – ten nejvyšší přišel s Formaldehyde, ale kupodivu také poněkud protivná Nothing zněla za podpory stovek odvařených fanynek jako hymna všech trubadúrů. Podobně na tom byla pompézní a nejvíc zatracovaná (příliš „Bono“) A Ton of Love, ve které už úplně „rozcvičený a zahřátý“ Smith dokázal, že Editors jsou pro klubová pódia dávno příliš velcí.

Gradace a postupné budování napětí, propuštěné na konci jednotlivých skladeb dlouhým instrumentálním ocasem, byly vlastní velké části hraných věcí. Za všechny stačí jmenovat úvodní Sugar, která vykopla koncert z nuly na sto během prvních pár hutných basových linek.

Osobně jsem měl někdy problém vrátit se z těchto instrumentálních výletů zpět do světa syntezátorů z předposlední desky. Přeci jen, Editors na nové desce zjihli, starší věci zněly kovověji a přísněji než cokoliv z nové desky. Obzvlášť „přídavkoví“ zástupci Bricks and Mortar a Papillon ze zhusta hrané předposlední desky vyvážili narůžovělou atmosféru koncertu temným odstínem černé. Příjemným kontrastem a ojedinělým propadem do tichých, temnějších vod byla akustická The Phone Book, kterou Smith odzpíval na podiu sám, jen s kytarou.

Koncert byl spíš než turné k nové desce průletem diskografií, kterou naposledy završila extrémně přístupná a poslouchatelná deska s jediným tématem: láska. Při pohledu na zástupy obdivovatelek, které se Smithem odzpívaly nejednu písničku, ovšem neobstojí argument, že Editors s „tunou lásky“ zaprodali svou post-punkovou duši ďáblu stadiónového pozlátka a líbivosti. Naopak, vzali to, co umí nejlíp (psát písničky) a dovedli to k dokonalosti. Jednoduché jak facka a konečně ověřeno i na vlastní kůži.