Jak jsem zas viděl Zaz

Celkem jasně si vybavuji okamžik, kdy mi kamarádka, co tenkrát pobývala ve Francii a zrovna byla na skok v Praze, ještě než opustila kavárnu kdesi v centru Prahy, kde jsme měli sraz, podala účtenku s nápisem a slovy: „To si poslechni, je úžasná.“ Na účtence stálo Zaz - Je Veux. Bylo to někdy v roce 2010 a stejnojmenný song na youtube neměl zdaleka tolik zhlédnutí jako dnes a v Čechách o ní tou dobou vědělo jen pár fajnšmekrů. Asi tak po pátém poslechu této skladby jsem dospěl k závěru, že tuhle holku jednou potřebuju vidět live. Splnilo se mi to v roce 2012 na Colours of Ostrava a i přes to, že festival toho roku nabízel opravdu hodně zajímavých jmen, Zaz byla jedním z těch jmen, které mi utkvělo v hlavě na víc než jen zbytek léta.



Do Fóra Karlín, jež pražský koncert hostilo, jsem tedy šel s jasnou představou, co můžu čekat. Přesto jsem se snažil nesrovnávat. Atmosféra v Ostravě byla natolik jedinečná a díky kulisám i specifická, že doufat, že se mi dostane stejného prožitku, by bylo jako dopředu se odsoudit ke zklamání. A pak, slova zklamání a Zaz se snad ani nemohou potkat. Kdyby se jen náhodou přiblížila, Zaz jej svou neskutečnou energií zcela zničí a zůstane „jen“ dojem, který chce zanechat.

Naopak ve spojení s Fórem Karlín slovo zklamání ten večer několikrát zaznělo. Zejména ve spojitosti s teplotou a šatnami. I přes to, že kritika v těchto bodech byla zřejmě opodstatněná, hodnotím Fórum jako dobrý prostor. Na frontu na baru jste takřka nenarazili, barmani byli usměvaví, plzeň dobrá, záchody čisté a zvuk dokonalý. Jen ta boční vrata vedoucí do výjezdu z podzemních garáží se na konci mohla otevřít, stejně jako po koncertu Pet Shop Boys, aby se alespoň zmírnil špunt na schodech k šatnám. Ale co už, ven jsme se nakonec dostali všichni a věřím, že i zdrávi a někteří dokonce mávali na čekající, co měli štěstí o pár minut dříve a konec dobrý, všechno dobré.

Spíš než prostor mi nakonec mnoehm zajímavější přišlo složení publika. Tak pestré jsem jej dlouho neviděl. Od pseudohipíků, přes rockery až ke kravaťákům a babičkám s dědečky. Vůbec se tomu ale nedivím, protože náruč, kterou Zaz pomyslně rozevírá, je natolik široká, že pojme úplně všechny. Je stejně široká jako její úsměv a odhodlání dát ze sebe úplně vše. V tomto směru si odbyla Zaz koncert na výbornou. Ten kdo by měl před tabulí sklopit oči, bylo spíše zmíněné publikum.



Zaz nám připravila nádherný start s intrem a songem On Ira, ze kterého šel, alespoň mě, mráz po zádech a možná jsem i cítil záchvěvy štěstí, jen nevím, jak je ověřit. Každopádně jsem měl pocit, že jsme všichni se Zaz dokonale propojení, což mělo vygradovat u následující Gamine, ale odezva byla jen co by neurazila, jakoby většina říkala „ať to za nás odře prvních pár řad“. Podobného pocitu jsem se nemohl zbavit takřka po celou dobu koncertu. Rozptýlení přišlo akorát se srdcovkou Je Veux, to už se jala hýbat do rytmu i ta paní co stále vedle a celou dobu se ani nehnula, a pak se závěrem. Poslední skladba Eblouie par la nuit působila přímo magicky a vyburcovala publikum k dlouhému potlesku, který byl snad nejkrásnějším okamžikem večera. Zaz i její velmi šikovní spoluhráči si potlesk upřímně užívali a potlesk sám nepůsobil dojmem povinného jako u děkovačky v divadle, co se vám nelíbilo ale stejně tleskáte, protože se to od vás čeká. Dělka potlesku pak kouzlo této chvíle podtrhla.

Snad jedinou chybkou, jdoucí na vrub Zaz, byly poměrně dlouhé pauzy na převlečení ať už zpěvačky samotné či pódia. Byť výsledný efekt byl nakonec vždy parádní. Zaz to slušelo ve všem, co oblékla a hlasově ve všech žánrech, o které zavadila. Pod vlivem poslední a nedávno vyšlé desky Paris, se hodně věnovala jazzu a šansonu, který umí tak krásně okořenit o své originální pojetí, došlo ale i na popovější záležitosti. Paříž samotnou pak evokovala kavárna z kulis, která na chvíli proměnila vyprodané Fórum v klub a k dokonalosti chyběla snad jen cigareta ležérně držená a absint v druhé ruce. Největších ohlasů se ale samo sebou dočkaly skladby jako Les Passants, Le long de la route či již zmíněná Je Veux. Za zmínku stojí i La Révolution des colibris, kterou Zaz uvedla v češtině, považte, krátkým příběhem vystihujícím její filozofii, která říká něco o tom, že bez ohledu na to jak velcí jsme či jaké možnosti máme, můžeme dělat maximum. Roztomilý okamžik korunovaný potleskem a vírou v to, že Česko má Zaz opravdu ráda. Český totiž promlouvala i na Coloursech. A je dost možné, že se učí i ostatní jazyky, jejichž země křižuje, ale v sobotu 29.11. patřila jen nám. A i přes některé výtky směrem k publiku, jsem přesvědčený o tom, že Zaz předvedla parádní výkon, plný všeho co jen dokáže vydat, podpořený skvělými muzikanty, a tak nakonec většina lidí odcházela s výrazem šťastným podobně jako je Zaz, když tvoří nové skladby. Čert vem úvahy nad setlistem, zda mohl být jinak poskládaný či ne, Zaz byla skvělá a to stačí. Zatím.