The War on Drugs, kapela kolem charismatického frontmana Adama Granduciela, vystoupí 17. srpna v Praze. Poslední deska, Lost in the Dream, sklidila masivní ohlas a daleko překonala dřívější skvost Slave Ambient. Hypnotický roadtrip zen v podání téhle filadelfské kapely byste určitě neměli prošvihnout.
Jako člověku, kterého Dylan, country a pak Springsteenův dad-rock zasáhl jen minimálně, se mi o hudbě The War on Drugs nepíše úplně nejlíp. Člověk vyrůstá v šedivých osmdesátkách, za hranice nemůže, prázdniny tráví tak maximálně na vesnickém koupališti, tak jak by mohl chápat tu bodavou touhu rozjet se tisíce kilometrů daleko a nechat všechno za sebou?
Je paradoxní, že právě díky deskám The War on Drugs, party z americké Filadelfie, té touze začnete rozumět víc. Není to tak, že by Granduciel, Hartley a Bennet sjížděli Ameriku na motorkách a potom se vypisovali ze svého cesto-bolu. Líp to celé vyjadřuje popis, který trošku cílí na to, že kdyby se tomu dodalo trošku pozlátka, klidně by to mohl být teatrální dad-rock, jak ho známe v podání zmiňovaného Springsteena nebo Stewarta: je to dad-rock pro ty, kteří jsou tak rozesraní, že myslet na děti je to poslední, co by je napadlo. Tahle uhrančivá rozervanost je charakteristická i pro Granduciela & Co. - když se to vezme kolem a kolem, v důsledku je jedno, jak cestujete. Jestli po Highway 61 nebo za tu nejlepší a nejhorší cestu zároveň považujete svůj život.
Lost in the Dream je vlastně takovým malým potvrzením toho, co jsem napsal výše: Granduciel se v době nahrávání vysekával ze vztahu, který na frontmanovi a celé desce zanechal viditelné (a slyšitelné) stopy. Stopy, které vás nakonec dovedou přesně tam, kde všichni, v důsledku, skončíme: u otázek, jaký to má všechno smysl a jestli člověk může být opravdu svobodný.