Je libo sLOWcore?

Je libo sLOWcore?

20. 11. 2015  |  Autor: Lukáš Pokorný  |  Komentáře (0)
Není vyloučeno, že jste to jméno ještě neslyšeli: mluvím z vlastní zkušenosti, ale je docela možné, že americká legenda žánru slowcore počítá své fanoušky v Čechách spíš ve stovkách. Přitom hrají téměř 30 let a jejich poslední deska „Ones and Sixes“ je výjimečnou a strhující nahrávkou.
Pomalu a na dřeň – slowcore
Která z kapel by si nepřála sedět v pomyslném hudebním sedle víc jak 20 let! Low tenhle práh překročili nedávno a podle poslední desky se nezdá, že by jim docházel dech a museli si dávat pauzu. A asi není ani divu: nejvýznamnější reprezentanti žánru slowcore (český ekvivalent po mě nechtějte, důležité je první část názvu – a ten umí přeložit snad každý), na to jdou prostě tak pomalu, že je nějakých 20 let tvorby prostě nemůže unavit.

Low se na scénu „přiloudali“ v r. 1993, ale trvalo jim celých 6 let, než vydali svůj debut Secret Name – není divu, že si je zpočátku pod svá křídla vzal dnes věhlasný label Kranky a že si jich všiml guru nezávislých a patřičně tvrdohlavých kapel, Steve Albini. A ještě méně udiví, že svou první šňůru absolvovali jako předskokani Radiohead. I přes tyhle prvotní zářezy ale Low nikdy do mainstreamu nepronikli – na rozdíl od zmíněných britských hvězd. Na muziku Low se jen těžko tancuje, v rádiích by se možná hodila do arty pořadů Wave…no prostě, moc lidí, co by na Low ulítlo (jestli se vůbec tohle slovo dá v souvislosti s jejich hudbou použít) nenajdete. Autor ostatně poslední desku naposlouchal až po několikerých on-line „urgencích“ bubeníka kapely LUNO, který si cover aktuální desky nakonec dal i jako profilovku. A to už je co říct.

Jedničky a šestky
Když už tady byla řeč o Radiohead, neodpustím si jednu poznámku hned na úvod: pokud chcete pochopit, jak Low zacházejí s elektronikou, začněte – jak jinak taky – s úvodní skladbou desky „Gentle“. To, co zpočátku vypadá jako otvírák Bodysnatchers z desky In Rainbows, nemá nijak katalytický efekt – nezní extaticky a vyšinutě a negraduje jako u Radiohead. Naopak - prolíná se celou písní a na konci už z toho je jen nepřerušovaný provazec zvuku doprovázeny ultra pomalými akordy. Pečlivě dávkovaná slast.
 


Asi by se takto dalo pokračovat i dál: opatrně dávkovaná elektronika tvoří u Low moc důležitou součást výsledného efektu. Od beatů v No Comprende a The Innocents, přes úvodní téměř ambientní plochy ve Spanish Translation až ke sporadickým, ale o to působivějším efektům v extrémně „slowcore“ Into You, paleta toho, co vás na elektronických vychytávkách dokáže dostat, je u Low sakra rozsáhlá.

A nejinak tomu je také v pěveckých dostizích, které na desce organizuje manželský pár Alan Sparhawk + Mimi Parker. Nebudu vůbec debatovat o tom, kdo je na tom líp, taky proto, že nejintenzivnější jsou jejich společné etudy (What Part of Me, The Innocents, Kid in the Corner). Kdybych měl i přesto vybrat, kde jim to sluší nejvíc, asi bych neváhal: Alan je nejnaléhavější v No End – kytarovce, která silně „voní“ po kytarovější desce Low z roku 2011 s názvem C´mon. Mimi pak září ve skladbě Lies – paradoxně pouze jako doprovod, ale o to víc: skrytá za výrazným projevem Alana, Mimi dává celé písni o tom, co donutí člověka lhát, neuvěřitelně nostalgickou atmosféru.
 

Podtrženo sečteno, pokud trpíte na nostalgii, melancholii a trudnomyslnost, skrývá pro vás Low dvě možnosti: buď vás jejich hudba z chmur vytáhne, nebo se do nich ponoříte ještě víc. Obojí mám vyzkoušeno a obojí stojí za to!
0 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno:
Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
MP3 DOWNLOAD
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2024   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika