Ulrich Schnauss: Kdybych byl hluchý, studoval bych sociologii

Ahoj Ulrichu, jak se daří?
Mám se dobře, díky. A ty?    

Taky dobře, děkuju. Kde jsi právě teď?
Jsem asi dvě hodiny od Berlína, dvacet kilometrů od hranic s Polskem.



Někde cestuješ? Nebo jsi na prázdninách?
To ani ne, jsem na venkově. Mám tu pár přátel, kteří tu mají místo, kde už pár měsíců dokončuji své album.

Spousta lidí se o tobě vyjadřuje jako o tom, který stojí za vznikem žánru zvaným nu-gaze. Cítíš to tak?
(Smích, smích a smích) Ne, ne, to opravdu ne.

Na co se od tebe můžeme ve čtvrtek těšit?
Hudebně? Budu hrát opravdu hodně nového materiálu. Zejména skladby z posledních šesti měsíců. To, co obvykle se skladbami dělám, je to, že je složím, nechám je spát a při vystoupení naživo je pak předvedu v jiné, nové aranži. Navíc mám kamarádku, která se mnou cestuje. Je to umělkyně z Londýna Nat Urazmetova. To ona se postará o vizuální stránku show. Můžete tedy očekávat mnoho interaktivních momentů, kde se hudba bude prolínat s obrazy.

Takže vy spolu pracujete nějaké tři roky, je to tak?
Ano, myslím, že to budou nějaké tři čtyři roky.



A jak jste se vy dva poznali?
Je to úplně klasický příběh. Začali jsme se potkávat na stejných akcích a parties. Měli jsme nějaké společné přátele a ti nás seznámili. V té době jsem hledal někoho, kdo by nám pomohl s vizuální stránkou celé performance a tak jsem se jí zeptal, jestli by o to neměla zájem. Tak jsme zkusili pracovat společně, šlo to dobře a tak jsme pokračovali.

Rok 2015 spěje pomalu ale jistě do svého konce, pojďme trošku bilancovat. Co se ti letos opravdu povedlo, z čeho máš radost a co naopak nedopadlo, jak sis představoval?
Obě ty věci  - nejhorší a nejlepší se spojují s jednou událostí. Minulé léto mi kapela Tangerine Dream nabídla, abych se k nim připojil a společně jsme začali pracovat na novém albu. Za nedlouho poté jsme začali i vystupovat a odehráli pár koncertů. Tento rok jsme album dokončili, respektive právě ho dokončujeme. Tohle tedy byla jednoznačně jedna z nejlepších věcí, které mě letos potkaly. Nicméně, co je pro mě neskutečně smutné, je fakt, že Edgar v lednu zemřel (Edgar Froese, člen kapely Tangerine Dream, pozn. redakce). To pro mne byla neskutečná rána, Edgar byl můj blízký přítel, znali jsme se patnáct let. S ním jsem hodně hovořil o hudbě, moc toho věděl, vždycky uměl poradit a dával mi kritickou zpětnou vazbu. Byl to opravdu zvláštní rok. Pár pozitivních momentů, ale jedna velmi smutná událost.

To je mi velmi líto. Pojďme se tedy podívat trochu do budoucnosti. Co plánuješ? Čekají nějaké koncerty nebo zajímavé spolupráce?
Právě v tuhle chvíli se nejvíc těším na vydání dvou alb – mé sólové album a právě album Tangerine Dream. A potom pracuji, jako obvykle, na nějakých menších projektech. Po vydání alb většinou následují koncerty, takže předpokládám, že budu více cestovat a hrát. Mám-li být upřímný, jsem člověk, který je raději zavřený ve studiu a užívám si práci mnohem více právě tam. Na druhou stranu může být zajímavé zase odehrát nějaké koncerty, protože jsem se k tomu za poslední dva roky moc nedostal.

Ulrichu, zdržíš se nějaký čas v Praze?
Bohužel ne, obávám se, že to bude opět velmi rychlá návštěva. Velmi mě to mrzí, protože když jsem byl v Praze naposledy, byl to úplně ten samý případ. Přijel jsem do Prahy pozdě odpoledne a ráno zase odjel. Obávám se, že tentokrát to bude stejné. Den po Praze budu hrát na festivalu ve Vratislavi. Mylsím, že z Prahy odjíždíme už někdy v sedm hodin ráno.

Řekni mi, je hudba tou nejdůležitější věcí ve tvém životě?
(Smích) Ano. Rozhodně ano. A asi vždycky byla a vždycky bude. Tím chci říct, že můj život je na hudbě založený. Ještě než jsem se rozhodl, že budu muzikantem, hudba mě nějakým způsobem obklopovala, vždycky byla okolo mě. Bylo to něco, co povzbuzovalo mou fantazii, co mi dovolovalo jít na nová místa, co mi pomáhalo uniknout z reálného světa. Na druhou stranu se snažím třeba také hodně číst. Takže ne všechno se točí pořád okolo hudby. Zejména poslední dva tři roky jsem začal hodně číst politické a filosofické knihy.

Ty se zajímáš o politiku?
Ano. Opravdu mě to baví.



O co se ještě zajímáš?
Víš, můj život je celkem obyčejný.  Nemám auto… No, je to celkem nuda. Můj příští plán je to, že jakmile dodělám album, vrátím se do Londýna, kde žiji. Myslím, že si vezmu pár týdnů volna a odpočinu si od muziky. Pravděpodobně zrenovuji svůj byt, protože tam bydlím už deset let a nikdy jsem v něm nic moc neudělal. Takže přes Vánoce a Nový rok mě čeká tohle. Nic senzačního, co by stálo za vyprávění (smích).

Prozraď mi, je hudba tvé zaměstnání?
Ano. Myslím, že hudba mě živí posledních patnáct let. Sice nikdy nevím, jak dlouho to ještě může pokračovat, ale ano, momentálně mě živí hudba. Snažím se nedělat si tolik starosti o budoucnost, užívat si to, co je teď. A doufám, že to ještě nějakou chvíli potrvá.

Čím by ses pravděpodobně živil, kdybys byl hluchý?
Kdybych byl co?

Hluchý (smích).
(Smích) Já jsem vždycky chtěl studovat. Nikdy jsem na to neměl prostředky a rodinu, která by mě ve studiích podporovala. Myslím, že kdybych byl hluchý, studoval bych sociologii. O to se velmi zajímám.

Jaký je život v Londýně?
Nikdy jsem nelitoval svého rozhodnutí odstěhovat se do Londýna. A i teď, po deseti letech co tam žiji, je to pro mě fascinující město. Nikdy mě nenudí, opravdu si užívám různá místa. Mám rád taková města. Jasně, Londýn je drahý, někdy mi příšerně leze na nervy, je hlasitý, uspěchaný, stresující. Ale právě teď si neumím představit lepší místo k životu než je Londýn.

Děkuji ti za rozhovor a těším se na tvé vystoupení v Paláci Akropolis!
Také se těším, ahoj!