Činely žerou kytary (a je to jízda)

Činely žerou kytary (a je to jízda)

04. 03. 2016  |  Autor: Lukáš Pokorný  |  Komentáře (0)
Když si po sté pouštíte jednu desku, nemůže vám nepřijít divné, že se vám pořád líbí. Tohle se nestává jen tak. Často je tomu naopak, nahrávky jednou zazní a zmizí. Ne tak u poslední desky americké kapely Cymbals Eat Guitars s názvem Lose.
Epic
Přitom to jsou už dva roky. 730 dní od doby, kdy se objevila nahrávka od kapely, která měla na kontě 2 desky: průměrné indie nahrávky, které nezpůsobily nijak velký poprask. Why There Are Mountains a následující Lenses Alien zapadly téměř tak, jak jsem naznačil v perexu. To se ale v žádném případě nedá říct o jejich novince: Lose zabodovala u všech kritiků. Ale pozor! Sympatické je hlavně to, čím si získala srdce nejednoho hnidopišského pisálka. Nebylo to celé nijak sofistikované – kdybyste si ostatně spočítali, kolikrát se v anglických recenzích vyskytuje slovo „epic“, možná byste uhádli, proč je tahle deska výjimečná: má pořádné rockové koule, ale zároveň jemnou duši stvořenou ze vzpomínek na dětství. Ty na desku svými skvělými texty propašoval frontman kapely D´Agostino, jehož uječený, ale pořádně chameleonský punkový hlas dokáže strhnout jako nic jiného (třeba v úvodu Lifenet zní jako Garrett z Midnight Oil). Epic – velkolepá – je prostě to pravé slovo pro tuhle nahrávku.
 

Když jsem zmiňoval anglické weby, nebyla to náhoda. Na těch českých moc informací o téhle skvělé desce nenajdete: své udělala skutečnost, že turné k tomuhle skvostu zavítalo pouze do Británie, kontinentální Evropě se kompletně vyhnulo. Tak snad příště. 

Mission possible
Už první tóny úvodní hymny Jackson automaticky vyvolávají husinu: pomalý začátek s jemným falzetem na pozadí se hroutí v přívalu kytar, zesilujícím chorálu a pak najednou ustává. Co přichází je skoro joycovská próza: jak řekl D´Agostino, dvě piva a končí. Prostě by to neodfrázoval, nezazpíval, neodžil. Tyhle texty i při pouhém čtení ztrácí veškeré kouzlo, které vyzařují na desce: bez toho všeho, co je tam obklopuje, by nedávaly smysl (a taky naopak: zkuste jim rozumět, aniž byste je četli před sebou na obrazovce – mission impossible). 

Velký kus práce na úspěchu desky, která musila vyrazit dech i těm, kteří tuhle kapelu milovali od počátku, odvedl známý producent John Angello. Ten se motal kolem Kurta Vilea nebo Sonic Youth a na desce to je zatraceně poznat. Už od prvního okamžiku tušíte, že je něco jinak. Nejen v tom, jak dynamicky jsou jednotlivé skladby vystavěné – úvodní Jackson byla jen jedním příkladem z mnoha. Absolutně úchvatná Place Names začíná podobě. Klidný recitál D´Agostina následně roubují pořádně vybuzené kytary, ale zároveň dechberoucí melodická linka. A to hlavní má teprve přijít: vyvrcholení v podobě refrénu a všeobecné katarze končící v epickém závěru. 
 

Mezi divokými vypalovačkami mají místo i skladby jako je třeba Child Bride, depresivní příběh z dětství o kamarádovi, kterého otcovy facky dohnaly k fetu, nebo Chambers, nostalgická vzpomínková skladba na jeden obyčejný den na předměstí NYC. Ale jak jsem psal výše – reálie se můžete snažit pochopit, jak chcete, ale pokud jste nežili na Staten Island, do hloubky se nikdy nedostanete. I přesto se deska Lose dá naplno prožít. Nejspíš to bude díky tomu, že jde o pořádný rockový majstrštyk. Indie jaké tu dlouho nebylo. 
0 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno: Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
NOVÉ SOUTĚŽE
KRÁTKÉ ZPRÁVY
MP3 DOWNLOAD
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2016   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika