Deafheaven – na vrcholu sil

Deafheaven – na vrcholu sil

15. 03. 2016  |  Autor: Lukáš Pokorný  |  Komentáře (0)
Poslední deska americké partičky s názvem New Bermuda vás může zpočátku vyděsit. Je tak plastická, že se na první dobrou v tom maelströmu můžete klidně i ztratit. Pokud ale vydržíte závrať a vytrváte, odměna bude sladká.
Už jen ten oxymóron z perexu působí jako pěst na oko (sladká blackmetalová odměna? WTF?). Pro nenáročného pozorovatele hudební scény je black spojený se vším jiným, jen ne s adjektivem sladký. Pro ty, kteří se občas nebojí sestoupit níže, je to nesmysl, ale už menší, protože Ulver, Kylessa nebo Baroness. Prostě metal, jenže post. No a poslední skupina se dělí na dvě podskupiny: ta první knikání Deafheaven k smrti nesnáší, ta druhá k nim vzhlíží jako ke svatému obrázku.
 


Není těžké se přidat k oběma skupinám. Tak například první skladba Brought to the Water: když ve čtyřicáté sekundě nastoupí naprosto typická blacková sypačka, řekli byste, že jste doma – a mohli byste si připnout odznáček Věrný fanoušek. V tom vás utvrdí i následujících pár minut. Typicky metalový skřehot frontmana George Clarka přechází v ještě typičtější blackový mayhem. Jenže pak začnete pochybovat: neodbije ještě ani pátá minuta a přichází kytarové sólo, totální juxtapozice celého dosavadního vývoje skladby. No a o chvilku dál jste úplně v jiném světě. Odhazujete odznáček a jdete jako die-hard fanoušek blít: mollové tóny přechází v ještě zadumanější akustické intermezzo…

Tenhle mustr by se dal napasovat prakticky na každou z pěti skladeb, co jich deska New Bermuda unesla. Kolísá jen míra toho, jak moc se liší jednotlivé pasáže. Samozřejmě, není možné si to pokaždé rozškatulkovat po sekundách. Prvky post-metalu, shoegaze nebo typického, riffy prolezlého heavy, jsou někde poskládané úhledně, jinde zas – jako třeba ve druhé skladbě s názvem Luna – po celé délce stopáže. Zatímco první dvě skladby začínají ve zběsilém tempu, desetiminutová Baby Blue se do ráže dostává pěkně s klidem. Trvá skoro tři minuty poklidného vybrnkávání, než přijde (toužebně) očekávaná katarze. A je dobře, že než se naplno rozjede temný příběh o zatracení, přijde varování: zvuky bicích, které skrz skladbu působí jako světlo v tunelu, zesílí a vy tušíte, že se blíží bouřka. Baby Blue je zároveň nejpřístupnější ze všech: kytarové sólo jak vystřižené ze zlatých dob metalu, trash a riffová pasáž pěkně odstupňovaná a vedoucí až na vrchol. Samozřejmě, celé tohle „klasické“ hudební pozadí naroubované na Clarkův blackový vokál. 
 


Deafheaven mají za sebou 3 desky. Jejich debut zaujal, ale byla to až přelomová Sunbather, která jim zajistila místo na vrcholu. A jak už jsem naznačil, vrchol s sebou nese jak pořádnou dávku zbožštění, tak také odpovídající „hate“. Zatímco kritici novou desku opěvují, diskuze o tom, kde končí hranice tak ostře vyhraněného žánru jako je blackmetal, jede dál. Deafheaven jsou sice další v řadě „metalových ikonoklastů“ = bořičů zajetých struktur a návyků, ale svou práci odvádějí zdaleka nejlépe. Nová deska – a jsem přesvědčený, že cestu k ní si může najít každý, koho se hudba bytostně dotýká – se ani trochu nezalekla rozporuplných reakcí na těžko definovatelný styl předchozí Sunbather. Stejně jako se neuchytil název „blackgaze“, nové desky se kritika dotkla jen a pouze tam, kde bylo třeba: obkreslila jednotlivé žánrové kontury tak, že si při poslechu připadáte jako v 3-D kině. Jen v tom hudebním. 
0 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno:
Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
MP3 DOWNLOAD
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2024   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika