Chemici jsou zpět

Chemici jsou zpět

23. 05. 2016  |  Autor: Lukáš Pokorný  |  Komentáře (0)
Co to je za blbost, řeknete si. Rok od nové desky a takový nadpis? Jenže ono to dává smysl. Po několika zklamáních jsem si dal na čas a poslední desku Chemiků pořádně prověřil. A s klidem opakuju: The Chems are back, (re)Born in the Echoes.
Možná by stálo za to, udělat si malou anketku a trošku provětrat vzpomínky. Byla by to potem a různýma substancema nasáklá retro knížka o tom, jak si Rowlands a Simons razili cestu českými kluby. A byla by to zatraceně nostalgická publikace. Problém s každou novou deskou Chemiků od roku 2002 je totiž ten, že už nemáme devadesátky. Holt, Simon a Rowlands už nejsou studenti historie, co si vedou čtenářské deníky a do svých hrátek se zvukem pašují odkazy na díla klasiků. A – bohužel nebo bohudík – devadesátkové poblouznění taneční muzikou a vším, co s tím souvisí, je také pryč. Proto ta nostalgie a vlastně i pomyslné „ZATRACENĚ“: tak jako nějakou dobu trvá, než si připustíte konec dlouhého vztahu, také mě trvalo, než jsem se s tím vyrovnal. Už nikdy nebude druhá a stejně úžasná Star Guitar, už nikdy nebude hudební extáze dávkovaná po tak intenzivních kouscích jako na Sunshine Underground nebo kytary a elektronika v takovém souladu jako na Denmark. A konečně a na závěr, pryč jsou časy, kdy jste měli pocit, že Hey Boy Hey Girl je esencí tanečního zážitku.
 

Jenže, jak říká nejchytřejší básník všech dob: všechno krásné jednou končí a něco nového začíná. V angličtině mají pro období, ve kterém po rozchodu děláte blbosti krásný výraz: on rebound. Ukončený vztah zaplácáváte jepičími známostmi, jen abyste zapomněli. Jasně, všechny ty známosti samozřejmě stály za to. Jsem ale strašně rád, že po nevýrazných We Are the Night a Further přišla deska, která zase jednou pořádně smrdí po Chemikách. Born in the Echoes.
 

Kde začít? Možná u toho, že si tu vlastně lžu do kapsy: prý ukončený vztah a všechno za mnou a čistá hlava. A přitom je Born in the Echoes tak přitažlivá, protože vyzobala to nejlepší z nejlepšího a přetavila to do podoby Year 2016. Už jen ten začátek: během prvních třiceti sekund je všem jasné, že tenhle příběh píše duo z Manchesteru. A další minuta obsahuje snad všechno, co tuhle anglickou kapelu udělalo ikonou chytré taneční muziky: pravidelný beat rozkrájený na kousky, tisíckrát měněný rytmus, gradující elektronika, opakující se motiv Sometimes I Feel So Deserted v podání Daniely Pearce a pak strhující vrchol. Totéž platí o vynikající EML Ritual namíchané ze směsice zlověstných syntezátorových zvuků, náznaků scratche a elektronických skluzů. Prostě lahůdka. Podobně by se dalo psát o I´ll See You There nebo Under Neon Lights s vynikající St. Vincent na palubě.
 


Druhou a menší skupinu tvoří kousky, které na desce působí jako černé labutě: Taste of Honey se včelími zvuky, skoro drone-ambientní skladba Radiate s prvky francouzských Air nebo závěrečná Wide Open. Na ní hostuje Beck a jde o další typický produkt téhle anglické partičky. Elektro ukolébavka, jednoduchá záležitost s vynikajícím atmosférickým ocasem, která po jízdě nahoru a dolů v předchozích 50 minutách skvěle uklidní a pošle do hajan.

A není potřeba tasit se rok po vydání desky s nějakýma moudrama. Udělal to za mě někdo daleko povolanější.

„Současní posluchači komerční taneční hudby z rádií, kteří jsou mladší než deska Exit Planet Dust, budou nejspíše nad ujetými kosmickými zvuky skladeb jako Radiate nebo Reflexion kroutit hlavami. Starší fanoušci The Chemical Brothers ale budou navýsost spokojení. Anglická dvojice totiž natočila nejlepší možnou desku pro kapelu, která má za sebou dvě dekády.“ Howgh.
0 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno: Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
NOVÉ SOUTĚŽE
KRÁTKÉ ZPRÁVY
MP3 DOWNLOAD
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2016   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika