Summer of Love: A kde je ta oslava?

Line-up letošního a již desátého Summer of Love v historii pro mě byl natolik zajímavý, že mě to z Prahy do Pardubic vyhnalo už někdy po čtvrté hodině odpolední. Ráda si i každé místo projdu ještě za světla, pro noční bloudění a přebíhaní mezi podii se to hodí. A tak už jsem v šest hodin večer procházela branou a vítalo mě už poněkolikáté pardubické závodiště, s přáním příjemného sportovního zážitku.


Naše první kroky vedly k hlavní stagi, kde právě hrál Chris Sadler a před ním se již v bocích vlnilo několik tanečníků, další se rozkoukávali, ale počet tančících se rychle zvyšoval. Jak jsme se shodili s několika známými, Chris je prostě „zdvihač“ ze židlí a tak nás vždy nenásilně „donutí“ tančit, a to pár minut po příchodu na party, či už znavené k ránu. Jeho set jsme vyslechli celý a až poté se vydali na procházku po závodišti. Cena rezavého nápoje českým národem nejvíce oblíbeným byla velmi slušná a tak zřejmě i to zapříčinilo, že se časem u ne moc velkého množství stánků s pivem tvořily gigantické fronty.


Největším zklamáním pro většinu zúčastněných bylo zrušení vystoupení Jeffa Millse a Tigy. Nehodlám v tomto reportu polemizovat a rozebírat na čí straně je vina, protože ten fakt že nedorazili někdo už těžko změní. Na Tigu jsem se těšila jinak než na Jeffa Millse. Druhého jmenovaného už jsem slyšela na Creamfields a jeho set mě tenkrát naprosto nadchl. Slyšet Tigu přímo na pardubickém závodišti nebo vůbec kdekoliv v České republice byl ale sen mnohých. Kdo by neznal jeho klip se Spejblem v hlavní roli a jeho další opravdu vyvedené producentské počiny. Ale dost o negativech. Tím snem mnohých bylo také slyšet Kraftwerk, a ač se to zdálo až nemožné, opravdu dorazili. Kdo neměl štěstí v Lucerně, jako právě já, vše si vynahradil 19. srpna v Pardubicích.


Stagí jsem napočítala celkem sedm, plus afterparty, o což jsem se už příliš nezajímala, s ohledem na to že jsem přijela už velmi brzy. Do přibližně jedenácté hodiny večerní jsem vcelku neměla jasno, bloudila jsem kolem stagí a nějak jsem nevěděla kde zakotvit, protože mě hudba na žádné z nich nikterak neoslovovala. To jsem ovšem netušila, že později se vše obrátí přesně o 180 stupňů a já budu litovat, že se nemůžu naklonovat.

Začalo to vystoupením Kraftwerk. Všechny nás doslova přikovali k zemi a dá se říct, že jsme oněměli úžasem, když se po několikaminutovém ohňostroji roztáhla obrovská černá opona jako v divadle. Světla byla zhasnutá a do dáli svítila jen vlastní velmi jednoduchá ale originální projekce Kraftwerk. Jejich vystoupení bylo prostě úchvatné a nejsou to žádná přehnaná slova. Ne každému to ovšem vyhovovalo. Bylo vidět, že spousta lidí se přišla podívat jen protože to jsou ty Kraftwerk o kterých se tak mluví. Ovšem zřejmě očekávali trochu rychlejší rytmus. Já na „tatíky“ elektronické hudby vydržela téměř po celou dobu jejich vystoupení, vyjma chvilky, kdy jsem využila, že jsou na barech a u záchodků menší fronty, právě díky jejich koncertu. Během hodinu a půl dlouhém vystoupení zazněly kousky z jejich novější i historičtější tvorby. Myslím, že devět z deseti návštěvníků na jejich vystoupení nikdy nezapomenou, stejně jako já.


Celá dojatá z vystoupení oněch čtyř pánů jsem se vydala směrem na průzkum k jinému podiu. Přeběhla jsem k nejbližší stagei, která nesla název Mentos house stage. Právě hrál Loutka, mám ráda jeho hudbu, ale tohle bohužel nebylo přesně podle mého gusta, nebyl to ten Loutka z Mixéru a Mixu, na mě to tentokrát bylo moc disco. A tak jsem se přesunula na Global Station Stage, kde mě na celé dvě hodiny svým setem strhnul Joost van Bellen. Tato stage byla jako jedna z mála zastřešená a při přibližně patnáctiminutovém deštíku se to vcelku hodilo. To už bylo něco kolem čtvrté hodiny ranní, když tato stage končila a na chvilku jsem se ještě „upíchla“ na techno stagi, kde v tento moment vládli Space djz. Ti dva jsou pro mě už staří známí, slyšela jsem je hrát snad častěji, než některé své oblíbené české djs a jsou pro mě už trochu oposlouchaní. Navíc tentokrát dost přitvrdili a to mým sluchům moc nelahodilo.


Během mého putování areálem jsem si nemohla nevšimnout, že sanitky docela často jezdily a houkaly a dost nevkusné mi přišlo, když se někdo z rozveselených tančících kroutil do rytmu houkající sanitky.

Kolem páté hodiny jsem se přesunula na „plážovou“ stage, což byl jezdecký drezúrní obdélník s písčitým povrchem. Pro tento večer a ráno měl plnit účel pláže, byly zde umělé palmy a látkové houpačky, docela veselé místo. Tam jsem vydržela hopsat při setu Kima Pixy a Wegy až do východu slunce. Chvílemi mě sice opouštěly síly a nohy začínaly bolet, ale jsem moc ráda, že jsem vydržela a nečekaně chytla druhou mízu a to přímo na CJ Bollanda, který rozjel opravdu skutečný nářez se svým MCím Screenem. Ve stejném stylu pokračoval Afrika Islam, ten mě ovšem už utahal takovým způsobem, že kolem desáté hodiny jsem téměř vzala bolavé nohy na ramena a loudavě se vydala směrem k východu ze závodiště. Mrzí mě že jsem už nezvládla zůstat na svého webového kolegu, dje Andreye, jehož hudební produkce mě zatím také nikdy nezklamala. Bohužel únava byla silnější než my.


I přes neúčast Jeffa Millse a Tigy jsem se bavila výborně a byl to pro nejlepší SOL, který jsem zatím zažila. Jsem zvědavá, kdo bude hlavní hvězdou příští rok. Každý máme nějaké svoje přání, koho bychom tam rádi viděli, snad se někomu z nás splní. Tím mým jsou například Faithless.