Floex: Orchestr na nové desce? Hudebníky jsme si museli získat

Ahoj Tomáši, je to neuvěřitelné, ale už je to více než tři roky, co jsme se viděli naposledy. Co se od té doby změnilo?
Vyšla nová deska (smích).  Je pravda, že ty desky můj život tak trochu formátují. Je to takový přirozený rytmus hudebníka – nejprve je zalezlý ve své noře, tam něco kutí, pak s tím materiálem vyleze na povrch, užívá si zase trochu jiný život, jezdí po koncertech… No a pak se zase pozvolna vrací do té nory (smích).

A u tebe jen cyklus tříletý?
Dřív byl i desetiletý, teď už se to trochu smršťuje, což vnímám jako pozitivní.

Kde se vzala myšlenka pracovat na albu s Tomem Hodgem? A jaká byla cesta od myšlenky k realizaci?
S Tomem celý ten projekt vzniknul úplně spontánně. Já jsem vydával na Denovali records a on tam vydával taky. Měl tam několik projektů, třeba Second Moon of Winter, což je společný projekt s jeho manželkou, operní pěvkyní. Osobně jsem ho potkal na festivalu v Berlíně, kde jsem se s ním chtěl seznámit. Dal jsem se s ním do řeči a nějak jsme si padli do noty. Zjistili jsme, že oba navzájem víme o tvorbě toho druhého. Jednoho dne za mnou přijel do Prahy – měl zřejmě nějakou dobrodružnou náladu – a zavřeli jsme se do studia, přičemž ani jeden z nás nevěděl, co z toho bude. Naštěstí se ukázalo, že ta společná chemie dohromady funguje dobře. A když už jsme po těch třech dnech vůbec nevěděli, co se bude dál dít, tak jsme tu naši práci reflektovali a shodli jsme se, že to není naposled, co se ukázal v Praze. Následně se vždycky jednou za půl roku objevil v Praze a postupně jsme dali dohromady tu novou desku.



Nakonec se do toho ještě přidal orchestr, a to byla také náhoda.  V Paláci Akropolis jsem jednou po koncertě potkal Václava Vraného z Českého rozhlasu a on mi nabídl spolupráci. A vzhledem k tomu, že jsem měl s Tomem rozdělanou desku, tak mě napadlo to propojit. Dopředu jsme nevěděli, jestli to bude jedna skladba nebo EP, ale nakonec se ukázalo, že toho materiálu je tolik, že to vydá na celou desku.

Jak se tvářil Symfonický orchestr Českého rozhlasu na nabídku, zda nechtějí hostovat na vašem albu? Byla to snadná domluva?
Já bych oddělil management od samotných hudebníků. Management byl té spolupráci od začátku nakloněn. S hudebníky to bylo náročnější, museli jsme si je získat. Otevřít ty naše dva světy tak, aby to bylo vzájemné, byl to dlouhodobý proces, který jsme si protrpěli na zkouškách. Nakonec to ale dopadlo oboustranně dobře a oba dva tábory byly spokojené.

K nové desce vzniklo rovněž několik remixů – jak se domlouvala spolupráce třeba s Hidden Orchestra nebo Maxem Cooperem?
Všechny remixy, které k desce vznikly, vznikly na základě osobních kontaktů. Myslím, že právě třeba Maxe Coopera by jinak bylo těžké ke spolupráci získat. Tom Maxovi například hostoval na té loňské desce (Emergence, pozn. red.). Hidden Orchestra jsou zase spíš můj kontakt, protože vzájemně spolupracujeme dlouhodobě, ať už jde třeba o nějaké koncerty nebo remixy. Mimochodem ty už jsem pro ně dělal tři, takže mi ještě něco dluží (smích). V roce 2003 jsem hrál na jednom docela velkém festivalu v Anglii. Měli jsme prime time na druhé stagi a mysleli jsme si bůhví jaké nejsme hvězdy, ale ono to bylo proto, že na první stagi hrál Matthew Herbert. Na nás tam tedy tenkrát bylo jen asi sto lidí (smích). Po koncertu za námi přišel nějaký kluk s tím, že se mu to líbilo. Já jsem mu dal CD zadarmo, protože jsem byl tenkrát vděčný za jakýkoliv feedback. Ukázalo se, že ten kluk je kamarád Joa z Hidden Orchestra. Takhle na mou hudbu přišel a od té doby vymýšlíme techtle mechtle. Já jsem jim třeba teď dohodil svého zvukaře Dominika.

Všimla jsem si, že už nejsi pod křídly Denovali Records. Jak to?
Na tom vydavatelství proběhla nějaká krize a my jsme zrovna řešili s Tomem novou desku. Ta nakonec vyšla na Mercury Classics, což je velký vydavatelství na vážnou hudbu, a nám se zdálo, že by to mohl být dobrý kontext. Tím, že jsme to vydali tam, tak to zároveň ukončilo spolupráci s Denovali records.



Nové album obsahuje celkem devět skladeb. Kterou z nich máš nejradši ty sám a proč?
Paradoxně jsou to většinou skladby, které nevyšly jako singly. Třeba Wednesday se nám zdála taková reprezentativní, i když já si nemyslím, že je to ta nejzásadnější skladba na desce. Pak John Doe Arise – tu si zase vybral Max, že by ji chtěl zremixovat – to už věděl od začátku, takže jsme to dali singl, i když já osobně bych ji jako singl nedal, připadá mi jako spíš komornější skladba. Já mám nejradši Ikarii a Machines Are Dancing. Ikarie mi připadá taková správně střelená, to je fakt naprostý úlet. Všechny ty skladby jsou hodně založené na vývoji, člověk k tomu potřebuje aspoň minutu dvě, abychom s tím zážitkem z hudby mohli něco udělat. Není to úplně hudba, na kterou si můžete udělat názor během několika sekund, to v případě naší desky nefunguje.

Album se jmenuje „A Portrait Of John Doe“ (volně přeloženo jako Portrét Jana Nováka). Kdo je Jan Novák?
Když dělám desku, snažím se dopředu vymyslet nějaký její koncept – zkrátka aby to nebylo každý pes jiná ves. Jenže přesně v tomhle duchu jsme nové album začali. Nevěděli jsme, co chceme dělat. Byli jsme spolu zavření ve studiu, blbli jsme a vznikaly různé zajímavé věci. A začali jsme zjišťovat, že to celé musíme nějak usadit, uzemnit. Pomohlo nám, že jsme si vymysleli příběhy, začaly nám vyskakovat různé příběhy, o čem která ta skladba je. Ta hudba byla dost emocionální, zejména díky Tomovi, protože má v sobě prostě tu hloubku projevu. Na mě to působilo dost existencionálně. V podstatě šlo o lidské zážitky. A někdy byly banální a někdy byly hluboké. Pak jsem si uvědomil, že to jsou moje emoce, které do toho vkládám, ale vznikl ten nápad udělat z toho univerzální emoce. A proto jsme to pojmenovali A Portrait Of John Doe, protože to není žádná konkrétní osoba. Je to o příbězích, které nás jako lidi spojují a které všichni známe. Není žádný konkrétní portrét nějakého konkrétního člověka a není to ani nějaká komunistická představa o běžném člověku. Zároveň je to potřeba najít jednoduchost v dnešní době. A nemusí jít jen o běžné rutinní věci, ale spíš o to, co všichni zažijeme. Třeba skladba Requiem je o smrti, tedy o něčem, s čím se všichni musíme nějak vyrovnat. Ale najdete tam i skladbu o dni v práci. Jsou to takové minipříběhy.

V tiskovce se můžeme dočíst, že „Naživo Floex a Tom Hodge vystoupí ve speciálním multimediálním projektu s živou kapelou a virtuálním symfonickým orchestrem“. Co si pod tím můžeme představit?
To je tak hezky marketingově zabaleno…



A můžeš to rozbalit?
Můžu.  Když jsme pracovali na projektu, tak jsme s Tomem říkali, že se ta hudba nedá zahrát bez orchestru. Že nechceme dělat „hands in the air“ a nevěděli jsme, jak nahradit těch třicet hudebníků. A říkali jsme si, že ten projekt budeme dělat jako spolupráci a nabízet to orchestrům. Ale tahle myšlenka byla úplně mimo, protože jsme narazili na finanční realitu. Zaplatit orchestr znamená třeba čtvrt milionu. Pak nás napadlo, že si nahrajeme jednotlivé muzikanty na GoPro. Vzali jsme tedy 35 kamer a nahráli jsme si ty hudebníky na 35 kamer. Jeden důvod byl ten, že už jsme začínali tušit, že sehnat orchestr nebude jen tak a druhý, že se koncert odehrál ještě před vydáním desky, a tak jsme měli jakousi potřebu ho zaznamenat. Řekli jsme si, že to pojmeme jako MTV session (smích). Výsledkem je projekce, kde figuruje náš virtuální orchestr. No a v MeetFactory to bude tak, že nám nad hlavami budou levitovat balony a na každém z nich bude nějaký muzikant.

Tak to už se těším, díky za fajn povídání a uvidíme se na křtu v MeetFactory. 11. listopadu 2018.