Ohlédnutí za festivalem New New! 2006

Ohlédnutí za festivalem New New! 2006

09. 12. 2006  |  Autor: Obsession  |  Komentáře (2)
Mnoho a mnoho dní po skončení festivalu neobvyklé hudby a filmu New New 2006 (15.-19.11.2006) vám konečně přinášíme reportáž. Děje se tomu tak pozdě díky nadhodnocení mých vlastních sil, ale hlavně proto, aby se na tento nevšední projekt, který se konal na brněnské Flédě jen tak nezapomnělo. Je co si připomenout.

Oficiálně prvnímu ročníku loni předcházel tzv. nultý ročník, který měl omezené možnosti propagace, minimální sponzoring, i poněkud jiný koncept. Návštěvnost třídenní akce byla docela tristní a soudě podle ohlasů mých kolegů, kteří nultý ročník navštívili a nadšeně referovali, byla také nezasloužená (20-100lidí/den). Večery uváděly projekce filmů,  hudební část tvořily projekty Deuce, Magnatik Tucan, Sabot, Spooky a Naše věc.

Letos přišli pořadatelé se třemi hudebními a dvěma filmovými večery. Součástí akce byly také workshopy zaměřené nejen Vjing. Ukázalo se jako velmi vhodné, abych viděla a slyšela maximum, co oněch pět dní přineslo. Na Flédě jsem sice nechala zbytek podlomeného zdraví, ale odnesla jsem si spoustu výjimečných zážitků, a především pocit v jaký jsem už v klubovém prostředí přestávala doufat: pocit neopakovatelnosti. Jak už z názvu odvážného festivalu vyplývá, je hlavním dramaturgickým záměrem přinést jeho návštěvníkům ochutnávku nových trendů. Většina zahraničních umělců v České republice vystupovala úplně poprvé. Zajímavé bylo sledovat spontánní reakce vnímavého publika a příjemná byla také i jakási spiklenecká atmosféra, díky které se mi na Flédu každý den dobře vracelo. Zapomeňte na mainstream, zapomeňte na všechno, co jste doposud slyšeli, toto nemá obdoby !

Den první - narušení
První a poslední festivalový den byly zasvěceny projekcím převážně krátkometrážních filmů. Původně měl být vstup na projekce volný pro studenty, nakonec zůstal zdarma pro všechny. Středeční pásmo neslo název Politika forem a představilo snímky současných českých vizuálních umělců a filmařů Michala Pěchoučka, Jespera Alcaera, Petra Marka, a norského tvůrce Marka Thera. Nejsem návštěvníkem filmových festivalů, takže hodiny projekcí měly na mou zhýčkanou mysl poněkud drtivý dopad. Těžko pochopitelné a uchopitelné filmy jsem místy sledovala s pobavením, spíše ale s děsem v očích. Film Petra Marka Mého snu čert byl doplněn živým komentářem mladého režiséra. Mysticko- dadaistická tvorba i přednes mě přivedly úvahám, nakolik jeho tvorbu asi ovlivnily halucinogenní houby a nakolik jsem jen estetický neumětel bez schopnosti empatie. Působivé záběry a prostřihy s SMS zprávami byly zajímavé, po šedesáti minutách filmu jsem si ale přišla už příliš unavená na další snahy nějak pobrat nohy v papučích brodících v nepořádku odrážejícím se v zrcadle, vyechované tóny na housle, režiséra  v koupelně, či úmyslné chyby na videopásku, a pelášila mílovými kroky domů. Umění si nezasluhuje netoleranci, ovšem nikdo se na mně nemůže zlobit, že jsem po prvním filmovém dni silně zatoužila usnout při filmu z produkce Walta Disneyho. Bohužel jsem tak přišla o filmový dokument Davida Čálka Radima Špačka o stávce v České televizi v roce 2000.

new new

Den druhý - smetana a tříštění skla
S lehkými obavami jsem se vracela na místo činu, ale informace hovořící o účinkujících se předháněly v superlativech a bylo jasné, že to dnes večer bude ještě hodně zajímavé. Návštěvnost byla výborná, téměř i nečekaná. Když jsem v průběhu večera poseděla poblíž vstupu a přicházela spousta lidí naslepo co hledala útočiště před pátečním nepracovním dnem. Někteří se nenechali odradit neznámými jmény a myslím, že tento náhodný návštěvník nebyl o nic méně překvapen, než ten regulérní.

Festival byl rozdělen do tří tématicko-geografických  celků a dnešní den byl vyhrazen berlínské elektronické scéně. Na své si přišli nejen příznivci electroclash, minimalu, či IDM(intelligent dance music), ale i milovníci kabaretu a okázalé zvrhlosti.

Kvalitnější úvod, než německé Rechenzentrum si festival snad nemohl přát. Vizuální stránka jejich tvorby je stejně podstatná jako ta hudební. Za své místečko na pohodlné pohovce jsem byla více, než vděčná a výlet do světa jsem místy absolvovala se zavřenýma očima, ačkoliv dívat se bylo pořád na co. Dejte si malou ochutnávku sofistikovaného klikání ze stáje Kitty-Yo:  http://youtube.com/watch?v=FhoD9HVZb1A



Slyšela jsem asi jen deset minut ze setu  člena Dodgy Stereo na druhé stagei, ale stačilo mě to nabudit energií na dlouho dopředu. Malinkatou stage dokázal přivést do varu už v devět večer. Doufám, že k nám tohoto sympatického Ira ještě někdy někdo pozve a dostane větší prostor.  

Překvapivě ambientními zvuky se zahalil Player 1. Angličan žijící v Brně, třiatřicetiprocentní část GREATEST HITS COLLEKTIVE, a moderátor DIY Chart Show, bezkonkurenčně nejoriginálnější show na brněnském rádiu Student, kterou si můžete naladit každou neděli 12:00-14:00. Paulovy  remixy  písničky Clapping Song z roku 1965 a písničky z Belleville se staly díky jeho http://www.myspace.com/playeronebrno velmi populární. Vřele doporučuji.

Henrik Kröz aka Miwon přijel jako účinkující, ale také zůstal po dobu celého festivalu se svou manželkou jako divák. Jeho hudba je hladivá pro uši, i pro duši, i když konejšivé vokály se objevovaly jen zřídka. Videoprojekce nebyla potřeba, obrazy vám před očima vyvstanou tak nějak samy. Downtempo, které si zamilujete. Nahlédněte: http://www.myspace.com/miwon  píseň Brother Mole vám nalije mazlivý optimismus do žil a když ne, alespoň vás něžně uspí. 

To další Němec, tentokrát ovšem tureckého původu jménem Namosh předvedl pravou one man show a nastartoval tím vtip neztrácející perverzní vlnu na které jsme se vezli i třetí festivalový den. Při příchodu do sálu měl na sobě bílé kvádro, odcházel v červených teplácích s dírou na koleně. Proklamovaná bisex orientace dává tušit, že se Namosh svléká opravdu rád a narvanému sálu ukázal, co se dá rozjet za kabaret s dvěma bubny, zásobou vlastních samplů a pořádnou dávkou charismatu. Dívky i chlapci poblíž pódia šli z jeho lascivních pohybů do kolen, a i když se Namoshovo tělo efektně vzpouzelo pod každým záchvěvem jeho beatů,  jeho hudba nás chladné seveřany rozehřívala  zdá se mnohem víc. Podívejte se na klip k songu Cold Cream, který si oblíbila i samotná Björk: http://youtube.com/watch?v=e6KKHz4KfCo  Přiměřená  dávka perverze neuškodí, což?

Midilidi – žánrově spřízněný pražský festival Sperm je nazývá českou elektronickou nadějí dneška. Soudě podle nadšených ovací už mají slušnou základnu fanoušků. Projekt vznikl kolem filmaře, divadelníka a muzikanta Petra Marka, Markéty Lisé a Prokopa Holoubka.  Po Namoshovi bylo jejich vystoupení příjemný návrat do klidnějších vod, i když spíš jen zdánlivě.  Částečné stejnokroje a soustředěný pohled na mašinky před sebou, tohle mi kohosi připomíná J.  Videoprojekce neměla chybu. Barevné, roztomilé, a vlastně působivě jednoduché obrazy byly dílem lidí z Fiume (Filip Cenek, Magdalena Hrubá a VJ Kolouch). Seskupení je to takové mile elektronické a myslím, že o nich ještě uslyšíme. Na jejich  http://myspace.com/midilidi si můžete stáhnout jejich eponymní album. Poslouchá se dobře.

Candie Hank Další one man show ze Západu začal ve tři ráno servírovat v košili s rudou kravatou Patric Catani. Jak nazvat jeho tvorbu vážně nevím, napadlo mě pouze toto : elektronická válcovna všeho, co si dokážete představit: hiphop, polka, rap, swing, techno. Že to nejde? Inu, jde. Ale ve tři ráno to bylo opravdu jen nelehce stravitelné psycho. Zároveň s hudbou, která se mu linula z mašinek dělal i videoprojekci, kde se střídaly robotické výjevy s ženštinami ze starých filmů. Občas na plátno hodil záběr programu ve kterém muziku míchal, kde jsem se marně jsem se snažila rozluštit odkud se bere to benjo. Při avizovaných Hankových gangbang fantasies jsem se rozhodla odejít.

Den tŕetí – this is hardcore
V pátek jsem dorazila přímo uprostřed vystoupení Miss Hawai - japonského dvoučlenného projektu. Kvílení a sem tam zvuk "zpěváka" oblečeného do sprchového závěsu mě velmi rychle katapultoval zpátky na bar. Projekt hrál pro téměř prázdný sál. Značná odlišnost našich kultur myslím opět zapracovala.



Mezitím svůj krám na barové stagei rozbalili oblíbení Greatest Hits Collektive. Tahle bezvadná tříčlenná partička má ohromnou výdrž a několikrát dopadl jejich support větších akcí tak, že na hlavní stagei bylo skoro prázdno a barová stage díky jejich výběru hudby praskala ve švech. Co praskala! Pařila jako o život. Krom výborných záležitostí jejichž jména jednoduše neznáte sázejí vlastní remixy takových jako Break on Through od The Doors, který je mimochodem velmi, velmi povedený. Oblažili  vypalovačkami noci minulé :  Bujon od Midilidí, či Cold Cream od Namoshe. Občas nastane chvíle, kdy neslyšíte nic raději, než Song2 od Blur, Take on Me od Aha,  a i na tu Annie Lenox, či JohnaB se dostane.  Jen je škoda, že se zvuk z téhle stage s těmi ostatními dost mlátil.

Tento večer nesl název „influenced by h-h“ a hiphopové kořeny viditelně odkryli až Jahcoozi, kteří strhli k tanci slušně zaplněný sál a konečně i mně.  Kosmopolitní kapela o třech lidech to rozjela tak, že jsem si poprvé na festivalu připadala jako na koncertu. Precizní rap Saschy Perery původem ze Srílanky, prudce nakažlivá basová linka Izraelce a basisty Orena Gerlitze a usmívající se muž za notebookem Němec Robot Koch předvedli originální a velmi současnou hudbu. Tento dobře stravitelný kosmopolitní guláš se mi jen začínal místy zajídat s prupovídkami vypruzené zpěvačky, která vyprávěla o tom, jaká je to pruda trávit každý den v klubu a koukat na naše znuděný ksichty.  Sascha má pověst "freakiest" frontmanky, ovšem píseň dedikovaná slečnám s dechovkovým rytmem a pobídkou typu

"Lick my pussy, girl suck his dick!" byla.. mno- zbytečná. Brněnské publikum se mi zdálo vřelé, roztančené a usměvavé a dovoluji si odhadovat, že se v Berlíně musí potkávat s daleko studenějšími čumáky.  Jinak ale všechna čest, muziku dělají výbornou a mít napůl sinhálský, napůl tamilský původ, tak jsem možná asi taky pořádný cynik.  Poslechněte si jak to zní. Dravá kombinace dancehallu, hiphopu a kdovíčehoještě stojí zato. http://myspace.com/jahcoozi 

Před vystoupením Otto Von Schiracha bylo už jasné, že takovou návštěvnost jako byla ve čtvrtek už festival letos netrumfne, ale na jeho show se slezlo vše, co ještě mělo nohy. Otto začal nenápadně – v izolepou slepovaných brýlích a sáčku vypadal jako jelimánek, který se na pódium vyškrábal skoro náhodou. Po prvních zběsilých beatech z něj sletělo sáčko, na hlavu putovala dlouhovlasá paruka. Zbytek bizarního koncertu odběhal s tělovými punčocháčemi na hlavě, nebo nataženými přes obličej. Otto žádnou videoprojekci nepotřeboval. Sám se svými efekty zvládl freakshow o několika chodech. Ze svých útrob se mu draly hororové zvuky, z mašinek zase breakcore, noise, electroclash – prostě zatraceně dobře znějící prasárna tak trošku podobná Venetian Snares.  Jeho hudbu bych si doma s největší pravděpodobností nepustila, ale na živo to byl hodně zajímavý zážitek, který bych si ještě ráda někdy zopakovala. Pařilo se mohutně. Pokud si chcete udělat letmý obrázek o tom, co se během jeho pobytu na pódiu dělo, klikněte : http://youtube.com/watch?v=xPhE_sOEoB8 

Očekávané první vystoupení Peťo Tázoka a Karaoke Tundra se díky zdravotním problémům Peťa nekonala a jinak zajímavě znějící Ježíš táhne na Berlín si mě zrovna nezískal vulgárním výlevem, který tady nehodlám reprodukovat. Atmosféra byla obskurní, ale tohle mi přišlo docela mimo mísu.

Při odskoku na bar si mě opět získali The GreatesT Hits Collektive, abych stihla jen kousek zahrání DJ Valoa, který zalovil zrovna v produkci Ninja Tune a přiměl mě k usednutí do pohodlné sofy. 

To už ale nadcházel čas pro Machine Funck . Šířeji se rozepisovat o této dvojici asi není třeba, Abu a Nailer jsou zkrátka třída, i když na Flédě předvedli pro mě překvapivě vyklidněný set.  Spoustu výborných záležitostí od nich si můžete stáhnout v naší mp3 sekci. Tak sosejte J.

Den Čtvrtý - čajíček
Čtyři dny na Flédě byly hodně náročné. Zpočátku jsem si říkala, že asi začnu být alergická na jakoukoliv avantgardu, ale nestalo se tomu tak. Bylo to vážně příjemné.

Vystoupení rakouské trojice Pendler bylo sympatické a lehce rozpačité, úsměvy vyvolávalo žehlící prkno na které umístili jednu z elektronických krabiček. Mezi jednotlivými skladbami přecházeli mezi nástroji, stydlivá frontmanka Sabine Marte nenápadně písně doplňovala zpěvem. Tu a tam se objevila potenciální hitovka, zbytek se tak trošičku sléval. 



To taktéž rakouské seskupení Dina Spiluttiniho Liger emocemi prýštilo na všechny strany. Srdcervoucí zpěv a zvonící bicí mi tak trochu připomínaly Radiohead, ale Liger byli přece jen spíš folkaři. Po koncertě jsem si od nich koupila CD s několika tracky a to, co perfektně fungovalo na živo už méně fungovalo při poslechu doma. Dostala jsem od nich odznáček s duhou a téměř neviditelným hrncem na jejich konci. Ano, byli kouzelní, jen ten hrnec nebude asi tak lehké najít.

Konečně jsem měla možnost slyšet pána o kterém se hodně mluví a v poslední době také píše. Click Joe hraje prudce kvalitní kombinaci nu-jazzu a minimalu, která je tak trochu jeho vlastní styl, skoro bych to nazvala dírou v trhu.  Z mého znaveného těla dostal pohupování, což mi bylo trochu líto. Taková muzika si zaslouží pořádný tanec. 29.12. se bude konat další Magion, malá akce, jež se pro velký zájem přesunula na Flédu. A jelikož je to jeho akce, nenechám si ji ujít. Nenechte si ji ujít také.

Coolerovo zahrání už jsem sledovala s napůl zavřenýma očima, které se mi samy otevíraly při nějakém živějším kousku.  A než abych jim tam usnula, pomalu se šourám k domovu.  Tento Maďar by si jistě zasloužil více pozornosti, muzika to bylo vychytaná, ale po třech dnech  průplachu sluchovodů vás už jen tak něco nestrhne.

Den pátý – neviditelná Anna Sanders
Poslední festivalový den bylo příjemným, téměř nehlasným rozloučením. Pásmo krátkometrážních filmů francouzských umělců a režisérů bylo jako výlet do geometrického fantazijního světa. Několik let staré filmy Le film du Japon, Drumball či Keep the Brown byla opravdu mistovská dílka, až se laikův dech tajil. Na Jánšikov trip už ten dech bohužel nevybyl. Před půl rokem v Roxy slavil tento projekt značný úspěch, sestříhané tři filmy o Jánošíkovi doplněné živou hudbou mohly být zajímavé.

new new

Tak a je to za námi. Upřímně děkuji laskavému čtenáři, že dočetl tuto velmi opožděnou reportáž až do jejího konce a ještě více děkuji pořadatelům festivalu NEW NEW 2006 za originalitu a odvahu. Akce jako tato v našich končinách scházela. Příští ročník je povinný.

www.newnew.cz

2 KOMENTÁŘE
DISKUZE
Jméno:
Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:

11. 12. 2006 | 13:59:22
+0 | -0
Muzzíku bez tebe bych to tam neustála, byla to šichta :) Děkuju děkuju děkuju!!!
Muzzy
11. 12. 2006 | 12:53:59
+0 | -0
no jelikoz jsem tam taky byl tak bych napsal nejaky komentar.

Nejhorsi na celem festu bych videl asi den 1. kdy filmy ktere zde byli promitany byly naprostou vetsinou ucastniku nepochopene a tudiz nekteri z nich zustali na predem avizovanou diskuzi s autorama. Zustal jsem take, ale to co se odehralo se diskuzi nazvat neda. Pani mistri filmari se totiz behem projekce svych filmu stacili dosytosti posilnit alkoholem a pak uz na nejake hlubsi myslenky nestacily mozkove bunky. Prislo mi to jako kdyby se banda kamosu sesla s velkou radosti z toho, ze si promitnou filmy na velkem platne a na sve dalsi povinosti srali. Tohle by se stavat nemelo. Kdyz uz neco vyrobim a prezentuji tak bych mel byt i schopen si to s jasnou hlavou obhajit. Howgh. To je vse co bych k tomu mel, protoze neni co dal dodavat. Obsession to napsala moc dobre a timto bych ji chtel jeste podekovat za podporu po dobu konani festu.
MP3 DOWNLOAD
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2024   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika