Mayday 2007: Tohle jinde nezažiješ!

Celý výlet na Mayday začíná na pražském Hlavním nádraží, kde se v osm hodin ráno nalodilo pouze patnáct účastníků zájezdu, a tak pohodlně vyrážíme, každý rozvalený minimálně na dvou sedačkách, směr k německým hranicím v Rozvadově a dále směr Dortmund. Než se přeneseme k dění v Dortmundu, rád bych se opět krátce vrátil ke svému prvnímu článku o této párty a zmínil na úvod pár zásadních faktů, které tuto párty provázejí. Letos je tomu šestnáct let, kdy se v Berlíně 14. prosince uskutečnil historicky první díl Mayday. Tehdy už známější dj Maximilian Lenz aka Westbam se rozhodl udělat party. Povedlo se a po prvním dílu s návštěvností okolo pěti tisíc lidí, kterým hrálo 18 djs má úspěšně za sebou. Za krátkou chvíli se pouští do druhého dílu. Čtvrtým pokračováním se poprvé Mayday ocitá v Dortmundu, kde našla svou základnu až dodnes. Správně, základnu. Rokem 2000 se totiž duch velkolepé párty Mayday začíná šířit  do okolního světa. V loňském roce probíhaly dceřiné party v Polsku, Rusku a Maďarsku.



Forward Ever, Backward Never
Tímto heslem, které bylo zároveň podtitulem berlínské Mayday 1992, se zřejmě řídili pořadatelé a tak došlo k tomu, že letošní ročník pod svá křídla vzala velká a zkušená agentura I-Motion, zabývající se pořádáním tanečních eventů a velkých zábavních akcí. O její úspěšnosti svědčí i příprava letos již třináctého pokračování festivalu Nature One, další pokračování denní party Ruhr-In-Love, večírku Electric City a dalších. S touto novou agenturou přišlo pár změn, které byly před samotným konáním eventu brány rozpačitě. Přeci jen party s takovou historii je sledovanou událostí a tak podtitul „New euphoria“ vzbudil hned pozornost. Po prvních informacích, které se objevily na stránkách běžících pod značkou nature one, bylo patrné jedno. S novou euforií i nový koncept. To bych ale přeskakoval. Vraťme se tedy zpět od naší odbočky v historii k 30.4 2007 do autobusu směřujícího k jasnému cíli. Po únavné cestě, při které se mi nepovedlo nedočkavostí usnout, konečně po zhruba devíti hodinách vystupuji na parkovišti v blízkosti Westfalenhallen. Její okolí tvoří příjemný park a tak ve spojením s hezkým počasím, jež nás celou cestu provázelo, se shodujeme, že není kam pospíchat a ideální po shlédnutí časového lline-upu bude, když party odstartujeme osmou hodinu večerní. Proto rozbalujeme piknik a pečlivě se začínáme posilňovat na nadcházející hodiny, kdy budeme 12 hodin „uvězněni“ v hale.



Noc čarodejnic a májový den v Dortmundu
Adrenalin se bouřil, nervozita se aspoň u mne mohla krájet jak přituhlé máslo z ledničky a tak dvě hodinky poté co párty začala se také přesouváme k hale. Prošli jsme parkoviště, na kterém z aut duněla hudba, pak přes koleje a po schodech do parčíku obklopující náš cíl. To už se pomalu začínali objevovat partypoeple v nejrůznějších módních výstřelkách. Nejsme v Brně? Neocitl jsem se to u Boby před Apokalypsou? Některé modely byly více než extravagantní a to jsem ještě nebyl uvnitř. Po pár krocích se ocitáme před vchodem, kde postávají hloučky lidí. Pomalu si vytahuji krásný modrý lupen, na kterém vévodí nápis „Májový den“. Procházím jedním z koridorů vedoucí k security, kteří mě odtrhli lístek a pustili dovnitř. Mami, tati jsem tu! Jelikož jsem na Mayday byl poprvé, tak jsem neváhal ani zlomek času, abych vstoupil živě do haly, z níž mám doma nespočet audio i video záznamů. Vítej dítko štěstěny! První pohled na „Arénu“ (tak byla nazvaná hlavní stage) byl pro mě omračující a málem jsem šel do kolen. První na co se můj zrak zaměřil byl velký bílý znak Mayday zavěšený na druhém konci stage. Následně pohled sklouzl níže k pultu s djs. Do toho celou halou zní skladba od The Prodigy. Do této doby jsem nevěřil, že je to skutečnost. Štípněte mne někdo! Světel tou dobou ještě moc nesvítilo, jen prozatím „problikávala“ světla z kruhové konstrukce kolem bílého znaku, pár dalších světel, která byla zavěšená ze stropu a současnou atmosféru dokrášlovaly animace promítané na obří elipsovité plátno za djem a na bočních stěnách haly. Po úvodních fotkách se vypravujeme na tzv. orientačně-poznávací procházku.

Začínám Arénou. Rychle se porozhlédnout po prostoru a následně zpět do prstencového přísálí, kterým putuji po obvodu haly. Svou pozici si hlídám podle písmen jednotlivých sektorů a díky průvodci přesně vím, kudy procházím. Cestou míjím stánky s pizzou, hamburgery, gyrosem, zmrzlinou a samozřejmě pitím a mnohým dalším občerstvením. Směřuji do sektoru H, u kterého byla odbočka do prostoru „Plaza“. Pokud bych odbočil vpravo proboural bych se dopředu do „Areny“, přesněji za záda djs. Zpět k odbočce do Plazy. Dodržování  správného "toku" lidí vycházejících, nebo vcházejících do tohoto prostoru hlídali na obou stranách dva členové security. Zařadil jsem se do správného pruhu a prošel do těchto prostor. Přišel jsem si zde jak na náměstí s tržnicí. Hned u vchodu po pravici v rohu byla v jakémsi zaplachtovaném boxu Acid wars stage, na které byl jednoznačně hvězdou Man at Arms, jehož kariéra stoupá strmě vzhůru a tady to jen potvrdil. Přímo proti byla v dalším boxu Housekeeper stage, kde hlavním headlinerem byl podle mého dj Hooligan. Přes uličku vedle se nacházel stánek s upomínkovými předměty Mayday 2007. Když jsem se protáhl kolem něho, stál jsem naproti poslední stagi v prostoru Plaza, nesoucí název Hardcore gladiator, kde se ladil hardstyle rave, thunderdomy a hardcore techno. Jako největší tahák musím zmínit jistě Paula Rogera Elstaka, který patří určitě k top německým happy hardcore, gabber producentům a djům. Poté ještě u nás tolik provařeného The Speed Freak, který patří k zakladatelů tohoto stylu. Zde vystoupil společně s Stormtrooperem, který díky svému labelu SCUM rec. funguje jako sběratel nových talentů. Dále když jsem pokračoval rovně kolem gladiátorské arény pořád dozadu, dostal jsem se na cíl číslo dvě. Přede mnou byla „Empire“, jinými slovy techno stage. Na kterou přijde řada později. Ted jsem tu jen na poznávacím pobytu. Zpět tedy do Plazy, kde okolo zmiňovaných stagí bylo mnoho stánečku s lighstickama, oblečením, přívěšky, hudebními nosiči, šperky, stánek radia SunShine Live, stánky německých časopisů o klubové kultuře atd. Zhruba napůl cesty tímto prostorem jde opět odbočit, tímto manévrem se dostávám na poslední, veselými dekoracemi vyzdobenou stage, nazvanou „Casino“.

Tento prostor mi silně připomněl prostor Boby centra, jen v menším měřítku. Po tomto kolečku po všech prostorách mířím do Arény, kde své live vystoupení graduje Alexander Kowalski, a prostor se začíná zdárně plnit. Energicky gradované nájezdy, byly opravdu strhujícím techno zážitkem a já poprvé začínám propadávat té nemoci zvané tanec. Škoda, že tohoto kvalitního techna nebylo více. Naladěn těmito rytmy se přesouvám zpět na Empire hned poté, co jsem vstřebal nástup Tomcrafta , který mě opravdu nenadchnul a tak odcházím. Po průchodu Plazou se opět ocitám v zadní části techno stage. Prostor bych svou velikostí přirovnal ke kratší hale G1 na Brněnském výstavišti. Pomalu se prodírám dopředu a zároveň si prohlížím stage. Po jejích stranách byly bary, ve všech čtyřech rohách tanečního prostoru byli zavěšeny promítací plátna. Celé stagi vévodila projekce pouštěná na ledkové panely za djským pultem. Cestou dopředu se ještě zastavuji u směnárny, kde si vyměňuji Eura za papírové žetony a kupuji si první drink. Říkal jsem si, že se tu jen podívám, jak hraje naše Lucca a zase půjdu, vždyť je to djane, kterou x-krát do roka mám možnost slyšet v Čechách. Jaké to bylo překvapení, když jsem přišel dopředu, zaposlouchával se a nezbývalo mi nic jiného než začít pařit. Chvála,chvála opravdu bylo vidět, že ze sebe vydala maximum. Její výkon mě velmi potěšil a tak jsem si její minimalisticky taneční techno, jestli se to tak dá nazvat, náležitě užil. Chvílemi jsem si připadal jak doma, protože se před Luccou sešel téměř celý náš zájezd. Dalším zajímavým úkazem byla přítomnost mnoha polských fanoušků, kteří byli vybaveni polskými vlajkami podepsanými od mnoha djs, podobiznami naší djane a neúnavnými hlasivkami, když neustále skandovali Lucca, Lucca… Zhruba čtvrt hodiny před koncem jejího vystoupení odcházím směr Aréna, zaslechnout kousek přídělu od Northern lite feat Chapeau Claqu, avšak moc mě nezaujali, proto se opět vracím na Empire, kde dalším vystupujícím byl slavný minnesotký Woody McBride, na kterého jsem byl moc zvědavý s čím se vytáhne.

O tomto dji jsem věděl pouze, že hraje acid a techno, je to live act známější spíše pod jménem ESP, mající na svém kontě nespočet remixů a vydaných singlů. Slyšet živě jeho vystoupení stálo opravdu za to. Jednalo se o poznání rychlejší tempo, než kterým dav manipulovala Lucca. V závěru jeho setu rozhodil pár svých CD do davu a lidi se mohli zbláznit. Počet lidí se na této stagi začal rapidně zvětšovat a taneční nálada pěkně houstnout. Těsně před koncem této live show se zase přesouvám, abych se podíval do Casina na vystoupení Someone else, kde jsem se zdržel snad jen patnáct minut, abych pokračoval poslechnout Moguaie na hlavní stagi. Z útržků třech návštěv v Aréně v průběhu jeho mixu na mě jeho vystoupení působilo velmi kvalitně, pestré progresive-elektro s minimalistickými prvky. Při jedné návštěvě jsem v jeho mixu dokonce zaslechl hodně “ in“ track od Sebastiana Legera nesoucí stejně svěží název jako samotná hudba„ aqualight“. Nevychutnal jsem celý jeho set, protože prostor v mém časovém harmonogramu zaujímala remixerka Moguaiova tracku „I Want. I Need. I Love“, pohledná žena, autorka několika nezapomenutelných techno hitů. Ten její nejznámější a nejvíce remixovaný „Latin lovers“, zazněl od Moniky Kruse jako takový zlomový bod jejího setu. Moc dobře věděla, že na tuto placku my všichni čekáme. Zprvu měla nějaké technické problémy, což se projevilo i na nepřesném mixu. To se vyřešilo a obliba spolu s minimalovějším, veselým zvukem přivedla Empire do varu. Přesně ve čtvrt na jednu předává žezlo Svenu Vathovi a na stagi se pomalu nedá ve zdraví fungovat. Zůstávám prvních asi patnáct minut. Chvíli na to odcházím, protože vzduch v hale je na padnutí, do toho fůra mačkajících se lidí mne maximálně odrazuje i přes kvalitní hudbu. Marně hledám místečko na vzduchu, nakonec to vzdávám a směřuji zpět do Arény, kam mi cesta zabrala hodně přes 20 minut a kde zatím dohráli Gus Gus.



Za gramofony akorát přiletěl Mr. Dj Westbam a já při jeho mixu poprvé vidím monstrózní světelnou show. Nejen, že se probudily snad všechna světla, ale poprvé vidím i lasery, kterých je opravdu mnoho a já zůstávám jen v úžasu. Uprostřed červený, vpravo i vlevo vedle dje modré lasery, nahoře nad znakem silný zelný laser, na obou bocích ve středu haly po dalších dvou barevných laserech, vrcholem jsou lasery na spodní straně jakýchsi ledkových talířů zavěšených na stropě, pohybující se čas od času od stropu až do relativní blízkosti k tančícím lidem. Poté co duchovní otec Mayday skončil své cutování, skratchování, přišel vrchol celé párty ( pro mne určitě ) na řadě byli Members of Mayday. Konečně přišlo to na co jsem se tak těšil. Na podium začíná přibíhat zástup vybraných lidí jakožto tanečníků a Klaus Jankuhn & Maximilian Lenz (Westbam) pouští hymny této májové akce. Tentokráte zazněly postupně skladby „Sonic Empire“ (1997), „Datapop“ (2000), „Culture Flash“ (2003), a v neposlední řadě musela zaznít nová úřadující melodie „New Euphoria“ jako třešnička na dortu zazněla snad jedna z nejvíce úspěšných „10 In 01“. Na konci této poslední pecky už dav skanduje Mayday, Mayday… Jaká to kouzelná atmosféra, když takový dav skanduje „májový den“. Tyto tracky mne dojaly a já se doslova rozpouštěl blahem, že jsem to konečně zažil živě.



Po tom všem nastupuje dlouhým intrem Armin van Buuren, který si pohrává s lidmi díky skladbám například od Mika Foyla, Rank 1 a mnoha dalších. Svojí produkci taky nenechal před branami vestfálské haly a do svého typického melodického dutch trancu přimíchal i pár svých tracků. Poté co dozněl poslední song od Armina se na podiu objevuje Simon a Tom, nebo-li britská dvoučlenná partička Audio Bullys, jejichž popularita taktéž pořád stoupá, za což mohou remixy pro Fatboye Slima, či The Prodigy. Jejich tři čtvrtě hodinové vystoupení bylo vyloženě poslechovou záležitostí a ve srovnání s tempem, které před nimi nastolil Armin, byla jejich show opravdu uspávačka, střelená do rozpumpovaných svalů. Snad jediná skladba, co trochu probudila byl track z roku 2005 s názvem „Shot Me Down“. Únava je cítit a proto nedoposlouchám Audio Bullys do konce a odcházím si poslechnout aspoň konec djské show Dje Murphyho a Christiana Fishera. Přicházím v době, kdy tato dvojička hraje už poněkud tvrdší sound a Murphy dokazuje, že skratchovat snad půjde i jako moucha přilepený na stropě. Přesněji řečeno přicházím v době, kdy gramofon je ve vertikální poloze a zároveň je předváděno, že  Mr.Murphy s tímhle náčiním opravdu umí a jeho usměv jako by řikal: "Když už gramec stojí na dvou nohách, počkejte co vám předvedu já...". Než-li jsem se rozkoukal byl konec, ovšem před mým trvalým odchodem do Arény, vyloženě z posledních sil protančím větší část live vystoupení Speedyho J, jež předváděl monotóní, přesto hodně chytlavé techno. Následoval skok na Ferryho Corstena, z kterého jsem zaslechl pouze poslední track. Škoda, vše se stíhat nedalo. Chvíli na to se již trochu prořídlému publiku, přesto několika tisícovému, zjevuje Anthony Rother a opět změna tempa úplně do jiných sfér, oproti jeho předchůdci. Už jen z posledních sil odposlouchávám jeho show, při níž mikrofonem hecoval dav. Tillmanna Uhrmachera, který nastupoval ve čtvrt na osm už jsem slyšel jen z prostoru parkoviště v bezprostřední blízkosti haly, při mém odchodu zpět k autobusu.



Závěrem bych možná shrnul, co pro mě přinesla party Mayday a co asi znamenal nový koncept party. Tato koncepce přinesla více stagí a tím pádem větší záběr hudebních žánrů. Možnost představit mnoho zajímavých, méně známých jmen v kontrastu s přítomnosti mnoha hvězd. Přínosem byla určitě mnohem větší učást zahraničních djs, nejen těch německých. Projevil se i vliv, odrazit v novém konceptu moderní trendy taneční hudby. Jednoznačně se tak ukázalo, že trance není jen velkým fenoménem u nás v ČR. Další věcí, co chci zmínit je organizační systém celé párty. Bylo přesně stanoveno, kudy a jakým směrem se mají návštěvníci pohybovat, ukázalo se to jako praktická věc, protože nebyly téměř žádné strkanice při průchodu mezi stagema. Překvapení mě čekalo na záchodech, které jsem nezažil špinavé a s papírem na zemi. Když už jsem u té podlahy, musím se také zmínit o tom, že se mi nestalo za celou party, abych na tanečním prostoru šlápl na něco jiného než na letáky, či víčka. Narazit na zmačkanou plastovou flašku dalo člověku opravdu práci. Zavedený systém vratnosti láhví a kelímků od pití se zde ukazoval jako jednoduchý a účinný . Při koupi sodovky (3 žetony) jste zaplatili čtvrtý žeton navíc a po dopití, když jste vrátili prázdnou láhev, jste dostali žeton v hodnotě 0,85 eura nazpět. Pokud se přeci jen někde začalo u kraje shromaždovat větší množství nepořádků nastoupily hned uklízečky. Další věc je účast všech hvězd a na minuty přesné dodržení line-upu. Zajímalo by mě, jestli by takový systém mohl fungovat i u nás na party? Já osobně myslím, že ne. Německé puntíčkaření a čistota je známá a určitě zaslouží respekt, oni snad i lesy sází podle pravítka. Musím uznat, že lidi byli přátelští a nejednou se mi stalo, že někdo přišel a podal vám ruku s přáním dobré party. I letos byla podle mého odhadu návštěvnost něco okolo dvaceti tisíc party poeple (pro Mayday typickou návštěvností), což svědčí o tom, že tato legenda rozhodně neumírá. Co se týká zvuku, s čistým svědomím mohu říci, že byl všude nadprůměrný. Problém ovšem nastal v Plaze, kde se tři menší stage celkem slušně přeřvávaly. Dalším mínusem, který mi na jinak dokonalé party vadil, byl špatně poskládaný, nevygradovaný, line-up, a hlavně se to nedalo vše stíhat. Na úplný závěr bych se vrátil opět k mému oblíbenému hodnocení. Jelikož to byla moje první Mayday, dávám deset z deseti možných bodů a poděkování za vypravení nakonec tak luxusního autobusu.