Poté, co k nám na jaře po několikáté zavítali Zion train z UK, se tento víkend dubem rozezněl areál letovického zámku. První dubový večírek pod širým nebem v rekonstruované konírně přinesl návštěvníkům jak odpočinek v překrásném prostředí, tak i hudebně-taneční požitek.
Přes malé problémy s elektřinou odstartovala po desáté večerní zvuková taškařice. Nejprve se počítače a jiných elektronických mašinek ujal Ngomau z Brna za podpory emc´s eLa a Matějky z Pavlač zewls (úřadujících šampiónů Bakkle up sound clashe). Bohužel, podpora publika byla velmi nepoměrná jeho výkonu. Lidé jakoby se báli neznámého, postávali a přemýšleli, jak by se do rytmu zahýbali. Možná hra občas působila rozpačitě, celkový výkon bych však hodnotila minimálně třemi hvězdami z pěti. Ještě výš bych pak bodovala celkovou šou s mc´s – eLův zpěv byl pohlazením po duši a Matějův zase pro uši. V poslední třetině svého vystoupení se Ngomau odvážil k rychlejším věcem, aby tak připravil publikum (stále ještě stojící v jakési nepochopitelné křeči) na zážitek příštích hodin.
Britští Vibronics, spolu s mc´s Mad U a M. Parvezem, byli pro dav vynikajícím – a u nás velmi netradičním zážitkem. Jejich nástup byl pomalý, mocné basy občas rozvlnili pár těl, přesto stále ty tázavé pohledy. Jak čas běžel a hudby dostávala stále „hutnější“ ráz, odpadli i poslední zábrany a jako jeden muž skákali jsme omývání hudebními vlnkami. Když jsem se konečně odvážila odběhnou na wc, zjistila jsem, že s časem se dějí divné věci. Nebo skutečně už přes dvě hodiny prožívám muzický trans?!
Na parketě bylo toho času na tři sta lidí a pocit jednoty byl pro mě až zarážející. Setřeli jsme pot z čela, vypískali dalších 30 minut a odnesli se někam, kam nejsem schopna vidět. S nástupem United forces of dub tvořenými kluky z Natty national rockers, DJ Yukimurou a Princem Willibaldem nálada trochu opadla - tanečníci se zřejmě rozpomněli na čerstvý vzduch. Přesto chuť tančit mnohým zůstala až do kuropění, kdy se gramofonů chopili místní hoši. Bohužel, jungle a tek o osmé hodině ranní byl i na mě dost a tak jsem se, s úsměvem na tváři a pocitem úplného ovínění, vydala k domovu. Díky za každé takové ráno!