Aféra Apokalypsa

Od sobotního rána jsem přemýšlel, jak tento report začnu psát. Při cestě na autobusové nádraží i následně během pohodlné cesty autobusem společnosti Eurolines provozující tuto linku z Brna do Prahy a zpět, jsem o celé party v klidu zvažoval, jaké řádky budou v tomto reportu ty úvodní. V hlavě se mi honily pocity a dojmy, až když jsem byl v Praze a vezl se metrem, mě napadla myšlenka jak tento report napíši. U zrodu byl pohled na člověka, který šel kratičký kousek pozpátku. Napíšu report, který půjde rovněž pozpátku. Začnu na konci a z mého pohledu se propracuji k tomu nekvalitnějšímu jako k třešničce na dortu. Dlouho jsem taky přemýšlel, zda by nebylo od věci napsat konečně svůj první subjektivní report, a nechat volný prostor svým bezprostředním dojmům. Poté vznik opět nápad s článkem „redakce se vyjadřuje“ a toho jsem využil právě k tomuto účelu. Nakonec tedy u mě zvítězila první varianta v kombinaci se zmíněnou zpátečkou. Stojím a čekám na odvoz „šalinou“ číslo jedna směr autobusové nádraží u Grand Hotelu. Už je v dálce vidět a blíží se do zastávky. Teď je ten správný čas se zastavit a pomalu začít posouvat do minulosti. Je zhruba po půl sedmé ráno a já zapnutím zpětného chodu na storoji času pozadu probíhám uličkou vedoucí k zastávce, přecházím silnici obíhám Boby centrum a zadním vchodem se opět dostávám dovnitř. Mizím ve vip vchodu a už se zase opírám o zábradlí za zády posledního dje, přesněji live actu, který na párty vystoupil.

Weichentechnikk, vítěz v ringu s BPM.
Už na minulém dílu jsem čekal na závěr, jen abych Štefana Wieteka aka Weichiho slyšel živě. Od tohoto rychlíka mám pár jeho povedených kousků doma. Našlapané tracky jako „My pleasure“, „Darkness“, či ty trochu okořeněné core prvky jsem si hned oblíbil. Z jeho produkce mě taky oslnil například vtipný remix Ozone a jejich letní „žhavé pecky“ Dragostea Din Teijsem, takže když si všichni pobrukovali, tím vykleštěným hláskem, ono slavné „majla í, maljla á“, já si vzpomněl na tento poněkud drsnější remix. To bych ale odbíhal úplně někam jinam. „Ride on the apocalypse“ v trochu upraveném mixu se stylově hodilo do konceptu party. Dočkal jsem se i zmíněného „Darkness“ opět zapracovaného v toku beatů. I přesto, že se jedná o mého oblíbence, na mě svým vystoupením v Brně neudělal dojem. Část vystoupení, kterou jsem slyšel se mi jevila hodně ploše, monotóně a bez nápadu. Ve zkratce bych řekl, že pro Apokalypsu jeho pověst přeběhla trochu jinam. Nicméně upřímně řečeno byl to pořádnej sekec mazec a pro mnoho party poeple to byla ta správná závěrečná voda na mlýn.



Růžové Orbith(ky) si nebraly servítky.
Žertovný nadpisek, nechť je mi odpuštěn. Před Weichetechnikkem bavil dav domácí dj Orbith. Od doby, kdy byl zveřejněný line-up jsem se nad skutečností, že tato domácí elektro špička, bude hrát mezi hardtechno dji trochu pozastavoval. I přes fakt, že se bude prezentovat techno setem. Když přistoupil k mixu a začal pouštět první desku, byl jsem hodně zvědavý. Nastolil opravdu svižné tempo a poprávu si už několika prvními tracky získal „rozdováděný“ dav, tuhle úlohu Aleš zvládá bravůrně. Při poslechu hudby, kterou pod tlakem pumpoval do lasser show hall a pohledu na to, jak v růžovém tričku hecuje tančící lidi, jsem se opravdu musel pousmát. Nezvyklá role, nezlobte se na mne, působila komicky. Trochu se mi postesklo po volnější hudbě a krátkém odpočinku od techno bucharů, tak jsem navštívil LaGrottu, kterou okupovali „Roxy djs“. Tou dobou právě končil, pro Boby centrum, premiérový set dje Loutky a o slovo se hlásil Airto. Lidí v celém prostoru bylo akorát a místečko k sezení jsem nemusel dlouho hledat. Po „rauch“ pauze, krátkém pokecu se známými jsem se vrátil zpět na hlavní stage. V době blížícího se konce vystoupení si Orbith evidentně zamiloval reverse efekt, kterým umocňoval sílu právě hrané desky v závěru jeho show.



Boha Mariooo!
Tohoto známého hardtechno matadora jsem měl tu čet už poměrně mnohokrát slyšet na živo a proto jsem jeho vystoupení nevěnoval tolik pozornosti. Přesto po třetí hodině ranní mě při cestování po hale doslova zastavila hitovka, kterou jsem opravdu ještě na party, za celou tu dobu co jezdím, neměl možnost slyšet. Nevím přesně, zda nešlo o nějaký nový repres (to se mi nepodařilo zjistit), ale halou zněla 13let stará vypalovačka od Charlyho Lownoise & Mental Thea nesoucí název „live at london“. Nevěřil jsem vlastním uším a dlouho si myslel, že je to jen podobný track, až známa melodie mi mou hypotézu potvrdila. Opravdu velké potěšení. Krom tohoto tracku se Mario pouštěl do svých klasických výletu typu: „Šup do pohádky a honem zase zpátky“. Zahrál věčně zabírající hitovku, s kterou se v originálním znění pyšní rockový Blur a kterou pojmenovali jednoduše „song 2“. Tento song gradoval tím, že pomocí cutovaní vybízel lidi ke zpěvu. Tím se ale jeho repertoár rockových, v technu poladěných, tracků neomezil. Těsně před koncem svého vystoupení do svého setu vlepil i pecku od Placebo „Every you and every me“. Na pokoji nenechal ani mistra zpěvu Greena Velveta a jeho snad nejprovařenější věcičku „La la land“. Pustil nám i svojí úplně novou desku a to zdaleka nebylo všechno, dalo by se pokračovat dál a dál. Jinými slovy Mario opět dokázal, že se nebojí přimíchat do hardtechna cokoliv mu padne pod ruku a zároveň prokázal svou štědrost, když všem přítomným djs rozdal svou novou desku a na konci několik kousků vyslal i mezi své fanoušky.



Christian Fischer vs Dj Murphy aneb live act vs scratch machine.
Tři umělci, kteří vystoupili v časovém rozmezí od půlnoci do třetí hodiny ranní, byli oficiálními headlinery této apokalypsy. Jako druzí na řadu přišli hned dva naráz. Christian Fischer se svým notebookem a mašinkami jako live act a dj Murphy, který se staral o hudebně „akrobatickou show“. Oba dva jsem měl tu čest slyšet a vždy předvedli show , v které výborně pobavili své fanoušky. Hned od začátku nenechali svým nástupem nikoho chladným a spustili na maximum. Věděl jsem, že Dj Murphy je mistr scratchí, povedených kousků s gramofonem a efektů, ale už po prvních deseti minutách jsem měl pocit, že čeho je moc toho i škodí. Po slibném začátku se jejich set ubíral k tvrdším tóninám a začali se v něm objevovat opravdu hodně známé desky, které se tradičně moc dlouho neohřály, stejně tak jako tomu chodí u Space djz, i tato dvojička poměrně rychle střídá tracky, které jako horké zboží nabízí hladovému publiku. Už zhruba v půlce jejich vystoupení sklouzli pomalu k hardtechnu. Kolem čtvrt na tři to zpečetili po zahrání oldschoolové desky, která nedávno vyšla v novém remixu. Mám na mysli plastik, který má na svědomí technař Cave s názvem „Carnival“ a kterou dnes seženete opravdu v mnoha remixech. Na závěr se rozloučili samozřejmě hardtechnem , plus samplem od Boney M, jakožto slavné kapely sedmdesátých až osmdesátých let, přesněji remixem jejich skladby „Ma Baker“. O jejich výkonu lze jen těžko spekulovat a každý ho vnímal jinak.



Monika!!
Tím nevětším lákadlem večera byla bezesporu německá djane Monika Kruse. Jestli jsem se těšil na M&F, tak to byl jen slabý odvárek očekávání půlnoci, od které měla spustit své podání techna. Měl jsem tu čest Moniku naposledy slyšet na dortmundské Mayday a proto jsem byl opravdu hodně zvědavý, co předvede v útrobách Bobíčka. Začátek byl v nekompromisním klikacím, minimalovém duchu. Tou dobou jsem stále nevěřil, že by mohla odehrát z velké většiny minimalový set, stejně jako na Mayday. Nevěřil jsem správně, protože i když prvních dvacet minut minimal převládal, pomyslné růžky vystrkovalo i svižnější rovné techno. Nikdy ovšem ani jeden styl zcela nepřevládl a když už to vypadalo, že ano nastal zlom k tomu druhému. Pokud bych měl hodnotit  její vystoupení, tak bych se o něm dnes vyjádřil jako o hudebně zajímavém. Přesto pro mě byla trochu zklamáním. Čekal jsem od ní trochu víc, i třeba v podobě zahrání hitu „Latin lovers“ či „Absolute Kruse“. Nestalo se a tak musím říct, že její výkon zmizel ve stínu předchozího dje. Překvapením ovšem pro mě bylo velmi bouřlivé přijetí a na konci i poděkování za odvedený výkon, od tou dobou už hodně slušně zaplněné hlavní stage.



Opravdový headliner mr. Ian Void
Myslím, že nejsem zdaleka sám, kdo tenhle výstup zařadí mezi nejlepší, co na celém "Áčku" bylo ke slyšení. Troufám si směle tvrdit, že tento set na mě při té atmosféře působil tak, že bych ho okamžitě volil techno mixem roku. Ze začátku si Ian nenápadně pohrával s breakovými prvky, které v zápětí vyklepal na kovadlince do rovného a jasně definovaného beatu. Přihodil ještě melodii a už honem pospíchal pro další kus asfaltu do svého bagu. Začala jízda jako za starých času. Méně známé desky střídaly ty více známé jako třeba ta od djské a producentské dvojičky říkající si Devilfish a jejich letního hitu s názvem „Man Alive“ která už taky něco pamatuje, protože když se podívám na rok výroby, je tu napsáno 2000. V žádném případě ale tento techno klenot nemá prošlou záruční dobu a podle mého názoru bude ještě hodně dlouho patřit k tomu nej z melodického techna.Takovými kousky obšťastňoval stále se rozrůstající počet návštěvníků. Opravdové klenoty si nechal až úplně na konec. Během celého setu bylo slyšet, že se hodně opírá o zvuk Space djz. Předposledním trackem to plně potvrdil a u mě to absolutně vyhrál. Na talíři gramofonu se začala líně otáčet deska od Jamieho Bissmira a na ní nadčasově industriální pecka z roku 1999. Mám na mysli desku Ground/Craft a tím oním šlágrem je samozřejmě „Rhythms of Nature“ v remixu od Clauda Younga. Pokud Vám to přijde pořád málo, tak po tracku od ½ Space djz se na druhém talíři začal otáčet další klenot, tentokráte pod rukou z nejpovolanějších. Na závěr, aby těch datumů výroby k roku 2000 nebylo málo, do volného prostoru z drážek desky vletěl „The Rascal“ , jakožto snad nejznámější deska Iana Vioda. Samozřejmě v tom skvělém remixu od Chrise McCormacka. Pak už došlo k předání žezla Monice Kruse.



Více se do dvacátého šestého dílu nevešlo a tak mi nezbývá, než party vyhodnotit. Nejdřív bych se pustil do věcí, o kterých se nedá mluvit v kladném smyslu. Prvním by bylo podium, které spolu s předsazenou vodní stěnou ubralo dost místa. Nějak jsem marně hledal tu výhodu, nebo něco lepšího. Jediné co mi přišlo zajímavé byly obrazovky umístěné v jeho čele. Další věcí co se mi nelíbilo bylo „šetření“ se světly a lesery. Dost často se celý prostor halil do dlouhé tmy. Tímto ovšem neříkám, že lasery, které byly instalovány, byly špatné. Když v plné parádě krájely prostor, bylo se opravdu na co dívat, vyjma laseru na vodní štěně, kam se podle mého odhadu promítaly z padesáti procent reklamní záležitosti, ale podívaná pěkná a asi to tak mělo být. Největší přínos vodní stěny jsem viděl v tom, že ochlazovala vzduch a tudíž při jejím provozu se lépe dýchalo. Dál by mě zajímalo, co bylo myšleno slůvkem fotopas? Cituji: „Fotopas slouží pro vstup do všech prostor Bobycentra, včetně zázemí DJs, je tedy bez omezení.“ Nejen naši fotografové měli problémy s vyfocením některých djs při akci u mixážního pultu. Nevím, kde se stala chyba, ale žádný další doplněk, kdo směl fotit a kdo ne, se ke mně nedostal, pak tedy vycházím z toho, že něco nebylo v pořádku, když několik fotografů s fotopasy na ruce, bylo vyhoštěno zpět do Vip zóny. Zajímalo by mě také, co měla napsáno Monika Kruse ve smlouvě, že zahrála tak, jak zahrála. Nikde jsem se taky nedočetl, zda se něco dělalo se zvukem, protože mi přišel trochu jiný, než jak si ho pamatuji. O barech se zmínit nemohu, byl jsem na baru dvakráte a problém jsem kupodivu nezaznamenal, ale opravdu nejsem schopen posoudit skutečnost. Vedro netřeba komentovat. Co tedy pochválit? Zbývá mi tu účast Iana Voida, záměrně píši účast, protože Ian vydržel nejspíše až do úplného konce party, při čemž  neustále vymýšlel nové a nové kousky, kterými bavil nejen své djské kolegy,, ale i celý zbytek obecenstva. Dalším plusem byly zmíněné lasery. Určitě atmosféra, při které nebylo nikterak výjimečné vidět, jak celý taneční parket paří s rukama nahoře. Letní zahrádku s občasnou drobnou sprškou lze taky považovat za dobrý nápad. Zbývá mi teď už jen celkové hodnocení party a můj tradiční bodový verdikt zní: Odřených sedm z deseti možných bodů.

Foto: Bladeblade