Osvěta není až tak nutná, ne? Kdo nezná alespoň jeden šlágr od téhle trojice pánů středních let, měl by zavrtat hlavu do písku a nebo rychle na net hledat a pouštět a ťukat si na čelo s remcáním: „Jsem to ale jouda, vždyť to je tohle…“.
Vstupenka byla velmi drahá. 700 v předprodeji a na místě o 100 víc. Svým způsobem filtr, který umožnil naplnit Roxy (a plno bylo řádně) obecenstvem s průměrným věkem někde mezi 26 a 30 lety. Raději jsme dorazili do klubu co nejdřív v obavě, že koncert začne dle časových propozic, které D Smack U dalo. Tedy v 19:00. Koncert však začal až o 90 minut později. Rozhodně toho nelituji a mohu jen doporučit. Člověk si v klidu objedná, vybere příhodné místo nebo ještě před tím stihne prozkoumat rozmístění jednotlivých nástrojů, krabiček, perkusí, kytar a baskytar na pódiu. Ticho nebylo. Z reproduktorů se linul hlas mladičkého Dava Gahana a první elektronické krůčky Depeche Mode. Teď si již nejsem jistý, jestli to bylo album Speak & Spell nebo A Broken Frames.
Lidé už začali nervózně pískat a sem tam prolétla, horkým vzduchem, který je v Roxy tradičním neduhem, hláška, aby se už neschovávali a koukali vylézt. Prosba byla vyslyšena. Na pódium se namačkalo 6 osob a každá jakoby z jiného kraje. Noko vypadal jako post punkový kytarový dříč, bassák Rej Ap Gwynedd mi vousy, dlouhým páčem přes uši a s kovbojským kloboukem naraženým do čela připomněl Ala Jourgensena z Ministry, za ním postávající Howie Gray v černé košili s bílou kravatou spíše dekadentní nátury, Trevor Gray se staral o klávesy a v tílku ve svém věku připomínal spíš klávesáka Pink Floyd, o perkuse se staral silou a vytrvalostí řádně obdarovaný Cliff Hewitt, který byl prostě takový, jaký by asi bubeník měl být. Kapitola sama pro sebe je „hlas @440“ Ewan MacFarlane, který vtrhnul na pódium s kapucou až do čela a brýlemi přes půl obličeje. Na první pohled tahle parta nemohla fungovat. Jenže opak byl pravdou. Naopak se potvrdilo, že se kluci prostě chtějí především bavit.
Bude to Ain’t talkin‘ bout dub nebo Stop the Rock? Apollo 440 začali své pražské vystoupení skladbou Lost in Space… dál? Tracklist je zcela bezvýznamný. Největší kotel byl samozřejmě na rovnou taneční pumelenici Krupa a její rozlámané sourozence Ain’t talkin’bout dub a Stop the Rock, kterou nejspíš neplánovaně znovu přidali @440 při druhém dosti hlučně vyžádaném návratu na pódium. Vystoupení bylo extrémně pozitivní a živelné. Ewan donutil první řady lidí sednout nebo se skrčit a vyskočit na jeho pokyn, několikrát si udělal výlet do obecenstva, odkud nepřestával zpívat. Všichni se usmívali nejen na pódiu, ale především na parketu.
Chvílemi nebylo v Roxy co dýchat a chvílemi už nebylo kam uhnout. Zvuk byl velmi silný, s Little lo jsme raději vytáhli zavčas špunty. Reakce na diskuzích následující dny nám jen daly za pravdu, že jsme udělali dobře. Vím, že se slovy nedá tak silný zážitek popsat. Věřím, že když si přečtete rozhovor, report a k tomu zakousnete luxusní fotky do Jediho, ztratíte se ve vesmíru…
Fotoreport z koncertu Apollo 440