Born Slippy zněla Veletržním palácem

Nevím proč, ale donutilo mě to ke smíchu. Představil jsem si všechny ty voskové slečny v asymetrických nátělnících, jak utíkají zpět do šatny pro svršky, bědujíc, jak jim promotér, tou strašnou zimou zkazil prezentaci své umělé krásy. Mnohem lépe na tom s tou krásou byly projekce, byť statické, promítané na stěnách. Mezi sluchátky a bicími se rýsovaly krávy, zahalené do šmrnc dávajících šmouh temných barev, kontrastujících s růžovou. Jak jinak, je-li sponzorem T-mobile. Jdu si raději pro pivko, ať se z té krásy nezblázním. Číslovka 40 na ceduli s logem Pilsner Urquell nevěstí nic dobrého. Ale budiž – bez těch zlatavých bublinek to není ono. Krčí se v kelímku jako atmosféra, která se pomalu chystá vyletět ven. Jde jí to pomalu, a to navzdory prvnímu odhalení pódia.



Postavy v bílých košilích jsou jasným signálem, že i bez znalosti line-upu před námi stojí berlínská formace s číslem 9 v názvu. The Man no.9 a v přehrávači mi najíždí další skladba. Zlom i v prostorách Veletržního paláce. Líbivé tóny Josky Sedloň střídá porce electra ochucená živými bicími a třemi kytarami. Docela to ujde – je to takové ztřeštěné, docela energické, ale komu by se chtělo hned ze startu skákat podobně jako slečna v černé sukni s mikrofonem v ruce. Popojedem. Nacházím chill-out. Cestou jsem minul baterii toi toi-ek a dole zkoumám zajímavý sklepní prostor. Snad díky příjemné selekci vinylů Dj-e Stanzima má onen prostor nádech letního dne u vody, kdy slyšíte jak vlnky vody plují po hladině a odrážejí paprsky slunce jako světla připevněná na konstrukci naše pohledy. Plynule proudím mezi tímto stánkem podobajícím se oáze a hlavním sálem a stejně plynule na sebe navazuji jednotlivé live acty a mini sety Josky Sedloňe. Dochází mi rafinovanost line-upu. Sotva se zatáhne hlavní pódium temnou plachtou, na straně se pustí do svého umu právě tento matador CZ scény. Přesně tak, aby člověk neměl šanci vypadnout z rytmu, aby se stále mohl nechat unášet elektronickými beaty. Co z toho, že vám třeba některá část nesedne. Jste v rozjetém vlaku. Umělci se střídají za jízdy a vystoupit se dá až v cílové stanici. Takovým jídelním vozem je již zmíněný chill-out, kde se za pult postavil ostravský producent Andels a jal se prezentovat svá drum and base dílka.



Ještě předtím se však nahoře, v centru dění, na pódiu, za mašinkami, pod názvem Modeselktor, ukázali zástupci německého labelu BPitch Control. Upřímně řečeno na jejich vystoupení bylo z mého pohledu zajímavější umění supportujících Vj-ů Pfadfinderei. Nebýt této projekce, i přesto, že pánové byli docela showmani, odešel bych na další výlet do zóny druhé stage. Zpočátku spíše prázdnější, nebo spíše tak akorát plný prostor, se začíná naplňovat. Šatny stíhají, bary docela taky, baterie toi-ek statečně odolává nájezdu lidí toužících po úlevě, takže je vše v pořádku Skoro by se dalo říci, že není o čem psát. Underworld beztak všichni znají, tak vo co go? Jenže tak jednoduchý to není. Po stagnaci v podobě Modeselktor, jejichž užitnou hodnotu můžeme najít v představení jejich aktuálního alba Happy Birthday, nastupují ve 22:45, skutečně přesně, ostatně jako všichni, Alter Ego. Tipnul bych si vlivem spatřených a i zaslechnutých reakcí, že právě tahle dvojice byla jedním z tahounů a pro někoho určitě i tím nejhlavnějším. To je každého boj. Nicméně psát je opravdu o čem. Jejich vystoupení bylo zpočátku vlažnější, ale postupně nabíralo grády a strhlo většinu přítomných k tvorbě tolik potřebné atmosféry. Jejich svérázné pojetí electra je výsledkem dlouhodobé práce. Pánové Roman Flügel a Jőrn Elling Wuttke fungují již od roku 1993 a jejich album Decoding the Hacker Myth ruku v ruce s hraním všude možně je potenciálem bohatě zužitkovaným právě na scéně Electronics Beats. Nutno říci, k radosti téměř všech přítomných. Následuje malá vsuvka v podobě pionýra Radia 1 a pomyslný vrchol je zde.



Je vcelku jasné, že čím déle jakýkoli projekt funguje, tím více je z určitého pohledu těžší se zavděčit posluchačům, z kategorie těch nejnáročnějších. Zde tak dávám prostor všem, kteří byli vystoupením Underworld zklamáni či odcházeli se smíšenými pocity. Ale vzhledem k tomu, že většina ostatních se nehodlala tříštit na detailech, nezbývá mi než hodnotit celé vystoupení pozitivně. Nějaký výpadek proudu přeskočím. Věc je to nemilá, ale stalo se a když už nic, neplánovaná pauza alespoň nakopla atmosféru ječícím davem. A co si budem povídat. Jakkoli je Born Slippy skladbou profláklou, stejně, když ji slyšíte hodíte všechny předsudky za hlavu a užíváte si to. Tak trochu se mi podlomily kolena – ostatně jako vždy, kdy se vám vlivem určité skladby promítne spousta neopakovatelných zážitků. Jedním slovem nostalgie. Přišla přibližně v půlce. Po výpadku zní neméně známá Rez/Cowgirl - prostorem zní Everything, Everything a člověk přemýšlí zda se mu to nezdá. Nezdá. Karl Hyde a Rick Smith a dokonce i Darren Emerson jsou zde. Známé fláky střídají ty, které je zatěžko identifikovat. V jednu chvíli má sound nádech drum and bassu. Takový zpestření. Nejaktivnější z pohledu z pod pódia je Karl. Ve stříbrné košili září jako hvězda na jinak zamračeném nebi a hezky si tu svou chvíli užívá. Ty pohyby jsou jako jejich značka a stejně tak i jednotlivé tóny.



Po chvíli se ozývá „I need sugar“ a poněkud upravená Jumbo se rozjíždí naplno. I přes úpravy je typický zvláštní syntezátorový loop v začátku zachován a dřív než si to člověk vychutná dosytnosti je to fuč. Téměř pohádková atmosféra této skladby mizí a o poznání ostřejší King of snake je dalším vrcholem. Týpek z ochranky mi podává vodu – hmm, pěkný servis a po přídavku roztáčí placky LaDiDa. Její set zapadá do atmosféry jako klíč do zámku dveří zahrady plodů rajských a mé kroky se ubírají přes zastávku v chill-outu směrem k osiřelé zastávce. Po chvíli přichází další a další partypeople a spolu s nimi ještě poslední záchvěvy příjemné atmosféry tohohle festivalu. CD dohrálo a dodávat už není co.