Primal Scream navštívili klub Roxy

Byl jsem prostě zvědavý, jak to kluci v čele s Bobby Gillespiem, frontmanem kapely, rozjedou. Známí svými alkoholovými a heroinovými excesy na jedné straně, ale i zlomovými alby a spoluprací se světovou hudební špičkou na straně druhé (za všechny jmenujme: The Chemical Brothers, Robert Plant), Primal Scream jsou prostě kapela, jejíž vystoupení si nelze nechat ujít. Zároveň je ale potřeba dodat, že jsem na koncert šel s vědomím, že Primal Scream v roce 2008 už jednoduše nejsou a ani nemohou být Primal Scream roku 1991 nebo 1999, kdy je na rockové výsluní vystřelily alba Screamadelica a XTRMNTR. Songy jako Loaded, Come Together nebo Movin´ on Up (Screamadelica) a Kill All Hippies, Swastika Eyes či Shoot Speed/Kill Light (XTRMNTR) byly prostě našlapané pecky – v prvním případě dub-ově vyšňořené a zvukově dokonalé skoro-hymny, v případě alba XTRMNTR politicky angažovaný, drsně kytarový a notně vypruzený rock (skladba Swastika Eyes byla podle Bobbyho o „mezinárodním americkém terorismu“).

Po úspěšných 90. letech se ovšem vstup do 21. století kapele moc nevyvedl. Nevýrazné, jakoby vynucené album Riot City Blues a do popového hávu oděné nejnovější Beautiful Future byly pro mě zklamáním. Ploché, bez výrazu a energie, ani pop, ani rock. Nuda.



Do Roxy jsem dorazil s půlhodinovým zpožděním, což ale v důsledku vůbec nevadilo. Namísto v původně ohlášených 7 hodin se začalo až něco před půl devátou, kdy už v nacpané Roxy řvali a pískali nedočkaví fanoušci. Za lehce přestřelenou tisícovku vstupného chtěli všichni určitě vidět Bobbyho a spol. (vysmátý kytarista Andrew Innes, schovaný klávesák Martina Duffy, výborný baskytarista Gary Mountfielda a energický bubeník Darrina Mooney) v plné parádě. Show se ovšem nekonala. Když jsem tam tak Bobbyho viděl kymácet se, napadlo mě, čím asi tak strávil tu hodinu v zákulisí? Džusíky a mísy ovoce to určitě nebyly – to ostatně nikdo ani neočekával, trochu víc invence a energie určitě ano. Hodinu a čtvrt koncertu otevřela Can´t Go Back, jedna z povedenějších skladeb z nového alba Beautiful Future, ale to bylo na dlouhou dobu všechno. Ostatně další skladby Uptown, nudné Glory of Love a Beautiful Future, pocházející ze stejného alba zapadly a spíš uspávaly, než cokoli jiného. Ručička poskočila, když zazněl Jailbird, ale Bobby se nijak nesnažil komunikovat s publikem, za celý koncert stěží poděkoval za úžasný aplaus fanoušků v kotli. První půlka tedy 5:0 pro domácí.

Druhý poločas začal daleko svižněji – kytarista Andrew často zaskočil na návštěvu k seriózně vypadajícímu Mountfieldovi a koncert si evidentně užíval. Přešlo se ke starším věcem a zazněly našlapaná Swastika Eyes (Bobby gestikuluje – zakrývá oči dlaněmi), energická Country Girl (Bobby zpívá o oktávu níž, nedává výšky), smrtelná Suicide Bomb (rozjíždí se laserová show a já se bavím), energická rock ´n roll vychytávka Rocks (Bobby tleská, publikum tleská a trsá) a Movin´ on Up (fanoušci zpívají unisono vokály, atmosféra vrcholí. Starší hitovky nastartovaly konečně i frontmana, který na závěr vypadal, že se probouzí….Takže co? No, jasná remíza.



Cestou domů trochu zpytuji svědomí a ptám se sám sebe, co bych tak vlastně od Primal Scream chtěl? Aby Movin´ on Up zněla na koncertě stejně jako v iPodu? Aby byl Bobby stejně nasraný třeba jako v Glastonbury 2006, kde byl neprávem obviněný z toho, že zvedá pravici směrem k publiku? Když se tak dívám zpět, ten jeho tvarohový obličej působil nakonec docela zajímavým dojmem. Stejně jako celý koncert. Takový ,,zamlžený", ale zvukově a světelně dobře vyvedený Skotský "gig". Žádný zázrak, ale jeden bod je doma.