Finále Slam poetry: Poesie na hranici

Slam poetry, soutěž v přednesu, v níž se za oceánem bojuje už léta. V České republice fenomén poslední dekády, který zaštiťuje občanské sdružení Fléda. Tato soutěž má dvě kola, v každém dostává poeta 3 minuty. Bez rekvizit, kostýmů a hudby vydává sebe ze sebe. A na konci obnos 30 tisíc pro toho, koho porota shledá vítězem. Sítem regionálních kol prošlo devět mužů a, bohužel, žádná žena.

Postupující z regionálních kol jsou si ve finále rovni a tak začíná ono nevděčné losování pořadí. Ještě dlouho povedou se polemiky, do jaké míry pozice ovlivňuje výsledky. Zahájení patří Tomáši Randusovi. Jeho přednes je očividně nepřipravený, fráze a rýmy se rodí pod rukama, občas jakoby však slova nepřicházela a pak se recitace zvrhává v prosté kupení slov, v nichž se ztrácím. Bodové hodnocení publika je průměrné.

Druhý v pořadí vystupuje Gen. Tento Třinecký rodák je očividně spíš freestylerem, raperem a jeho show působí přesně jako koncert postpubertální hip-hopové kapely. Má však cosi příjemného ve tváři a občas se mu povede dobrý (rozumějte vtipný) rým. Nic velkého se však nekoná a čísla se drží při zemi. Třetí přichází vítěz brněnského kola, ač mimobrněnský Jakub Foll. Jeho výzor je veskrze básnický, vizuální požitek se rozhodně dostavuje ihned po jeho nastoupení před sál. Foll je básníkem s velezvučným přednesem, pohledem zasněným, kupí jeden rým za druhým. Tvoří před námi sebe. Čísla rostou – a není se čemu divit, tento ležérní poeta je jedním z favoritů onoho večera.
Poté je doba Jana Jílka. S ním přichází čas naučených básní, předem připraveného přednesu a také tref do černého. Do černého humoru a lačnosti publika po smíchu. Jan Jílek jako „jediná žena tohoto slamu“ si s ženstvím rozhodně ví rady. Jeho rýmy jsou naprosto úchvatné, když jako žena „každý měsíc píše nový krvák“ a rozhodně ho „nenapálí jako Johanku z Arku“ sál řinčí, tleská, baví se. A když jing a jang se už nenosí přichází Jílkovo „muž je Kong a já jsem King“. Rychlostí blesku se nad hlavami diváků objevují vysoká hodnocení. Pátá tříminutovka patří pardubickému vítězi Rimmerovi. Zejména jeho image a způsob prezentace mi utkvěl v paměti. Tak zvláštní lidsky, herecky, roboticky vystavěná show založená na spoustě užitečný rad, jak protivníka odrovnat. Opět je tu sáhodlouhý nápor na bránici, poetický komik Rimmer ví, kam udeřit a žertovně si zalaškuje i s protivníky: „Před vystoupením dejte soupeři ibuprofen do piva – tedy až na Bláhovce – tomu to prospívá!“ To je pro mě jednoznačně nejsilnější okamžik. Porota opět oceňuje poměrně vysoko.

Šestý přichází Vašek Formánek a jestli má být někdo kandidátem na pozici „mimo“, je to právě on. Práce s publikem vychází vniveč, rýmy se ztrácí v myšlenkách, nit drhne a sukuje se. Divadelní výkon to není zlý, prožitek vnitřní je znatelný. Nicméně slovně je to „mimo“. Výsledky odpovídají této tekoucí nudě.

Mezi starou gardou mladičká tvář Ondřeje Macla je sedmým želízkem. Jako na recitační soutěži - jeho styl je přímý, frázování libé uším, drobná vada řeči je najednou předností. Jeho Motlitba pro beránka je podmanivá a adolescenčně upřímná, každý z nás se někdy „místo před oltářem sklání před záchodovou mísou“ a tělo Kristovo přijímáme v míře větší, než je nutné. Hodnocení není příliš vysoko, ovšem přesto na něj může Ondřej Macl pohlížet hrdě.

Předposlední pozici v prvním kole má René Jahoda. Mezi účastníky je z nejstarších a jeho výpověď na téma krize středního věku to nezastírá: „René, je ti už 33 let, v té době měl Ježíš spásu světa hotovou“. Opět je z těch, při jejichž vystoupení sál žije, tleská, oceňuje a má ústa v usměvavém šklebu. Zakončení je také docela povedené: „Přišel mi e-mail a v předmětu „Spása světa“ - Co když je to SPAM? - Né, je to SLAM!“ Soudcové zdvihají vyšší čísla.

To nejlepší nakonec, chce se říct – Bohdan Bláhovec. Člověk pohybující se na pomezí dítěte z ústavu a anděla citu, čisté poesie. Fléda je zticha. Zatajený dech zjevuje velká očekávání. Bláhovec je favoritem. Přednáší jako tradičně, tady a teď, staví si pyramidu slov. Ze zrnek písku vystaví poesii bustu. Není humorista, agitátor, populista. Je básník. Je otevřeným srdcem z něhož slova jdou přirozeně jako dech. Není nejvtipnější, ani nejpřipravenější, možná ani nedává to nejlepší, co může, ale je tady a je tu jenom pro nás. Publikum však zvedá průměrná hodnocení.

Přestávka. Sumarizace prvního kola. Favorité a zoufalci, člověk už tuší a těší se. A přemýšlí. Stojí tu ten večer dvě gardy - proti sobě v neslučitelném boji. Na jedné straně surová poezie, otevřená těla a z morku kostí vycházející pocity, umění teď a tady, být lidem a k lidem nakloněný. A protipólem naučené texty a fráze, promyšlené hříčky, s publikem hrající si klauni, jejichž potravou jsou salvy smíchu. Poezie mezi nimi stojí a zírá, čím se stala v ústech těchto performerů. Sama možná tápající, čím má být a komu se zalíbit. Lidem, básníkům, odborníkům, porotě? Všem?

Porota je také tématem sama pro sebe. Riziko náhodného výběru ztělesňuje „chlapec v triku s potiskem“, který zdvihá buď 1 nebo 10. Jeho hodnocení je občas scestné, nevyvážené, bez špetky objektivity a to je škoda. Vyjádřit názor se dá i jemněji než dvěma protipóle. I když o nich to zkrátka dnes je.

Přestávka očividně dopadla i na soutěžící. Některým trochu ztěžkla v krku, jiným dala křídla, nebo alespoň dojem, že mohou létat. Pořadí se obrátilo a prvním je nyní Bohdan Bláhovec. Ty tři minuty jsou sondou tak hluboko do jeho psýché, že nás pohlcuje, tráví a vyvrhává, stále sokola, v pasti slov, souzvuků, souznění. Ty tři minuty končí, ale BB to nevnímá. Je stržen s námi ve znechucené propasti ryzí poezie vznikající a zanikající pro okamžik, který prožíváme. Bohdan Bláhovec tu páchá vlastní sebevraždu, jeho oči vypovídají příběh stojící někde mezi radostí, bláznovstvím a pláčem. Čas se ztratil, plyne se slovy básníka, plyne a neulpívá. Po sedmi minutách je král mrtev. Ať žije král. Tohle byl vrchol i dno. A nic dnes nemůže rozdmýchat emoce víc a donutit nás podívat se na vnitřnosti jiného básníka těmahle lidskýma očima. Čísla na bílém papíru nic neznamenají. Stupnice od jedné do desíti tohle nemůže postihnout.

Na scéně René Jahoda. Pokračuje, kde v prvním kole začal, dech mu ale nějak dochází. Snad proto, co se tu dělo předtím, nemohu se mu otevřít. Opět je tu salva smíchu, opět tónina, v níž hrál předchozí kolo. Bere si na paškál politiku, jeho „Kim Chong-il – po zásluze przněný v Klokánku“ je docela trefný, pak ale politika už nikoho ze země nezdvihá. Výkon z jedničky prostě nepřekonává.

Ondřej Macl mi konečně odlehčí. S výrazem premianta přednáší báseň inspirovanou linkou 6, stanice a pocity. Docela dobré. Lepší je ale jeho skladba o lásce, kdy si na bezbolestnou „Primu A“ zavzpomínám s koutky pozvednutými. Ty mladé holky, co se ptají „Jaký jsi měl víkend, taky nuda? Máš psa? Jíš maso?“ totiž i když vyrostou, chtějí se pořád ptát. A to je na celé věci to, co mě nejvíc zasáhlo. Ve druhém kole se dávají čísla vyšší, jde do tuhého a horních deset tisíc je vyrovnaných.

Nastupuje Vašek Formánek. Jeho Megagagarinové a Gigagagarinové sice skýtají trochu prostoru pro hry fantazie, ale tento prostor je nám dost těsný. Publikum si pobrukuje tu o nudě a i já chytám jen stébla, za která bych dávala tolik žádané body.

Naštěstí je tu Rimmer, cesta z agónie. K agnosticismu. Cyklistice. A lásce. Tyto tři témata, střídavě prezentovaná, každé s emocí jemu připadající, jsou divadlem jednoho muže, které ovšem za tři minuty donutí prskat i toho Kim Chong-ila v Klokánku. Performance sestávající z výpovědi o zlomeném srdci, které krvácí; o cyklistech, kteří u Lidlu umírají na meningitidu a o velké pravdě zjevené básníkově rozumu, je zkrátka představením hodným divadla, uvaděček, a další hodiny času.

Porota neváhá opět sáhnou poměrně vysoko. Desítky ve druhém kole jsou časté a zasloužené. Jan Jílek, šestý v tomto kole, opět přichází se svými ohebnými slovními hrami. Tentokrát je tu blonďatá panna Maria i trocha laškovného sexu. Aneb : „Pil jsem tvůj kalich hořkosti až do dna – až do dna – až do DNA...“ Víc ani nevím, už jen ten smích a obdiv si pamatuji. Ale až přijde záznam tohohle vystoupení, budu se smát určitě ještě mnohokrát. Hodnocení je rozhodně nejvyšší ze všech dosud udělených.

Za Brno kopající Foll. Až s jeho slovy mi to celé dochází. Jeho mapování večera je upřímným vyústěním pocitu, že očekávání a realita stávají se též snadno protipóly. Publikum jen lační po smíchu a zapomíná, že poezie chce být něčím víc než lacinou zábavou pro bránici. Že hlava je místem, kde má růst a srdce se dotýkat. Skládá hold Bohdanu Bláhovci - „kéž taky přetáhnu 3 minuty“ - a je to tak, oni dva jsou na straně barikády, kam jiní nevstupují. Ať už ze strachu, z neschopnosti nebo z pocitu, že to není ta správná cesta.

Opět Gen. Nastoupit ve chvíli, kdy je prakticky rozhodnuto, je pro tohoto chlapíka nelehkým úkolem. Někdy mezi poesií a freestylem zachraňuje svoji čest, i když ví, že o medaile už tu nejde. Rýmy nikde, divadlo bez hraní. A vtipné hlášky spíš k pivu než k pódiu. Nicméně oceňme odvahu.

Z kategorie „mimo“ je tu závěrečný Randuz. Možná znechucen, možná jen opojen, každopádně hází ručníkem a jde z pódia. Blíž k lidu. A řve: „Sežerte si mě.“ Bohužel, nemáme chuť. A zuté boty ani vytažený pásek nás rozhodně nemohou přiblížit k pochopení situace.

Je dohráno. Ovšem přece se ještě najde něco, co nás překvapí. Když (celý večer zcela okouzlující, humorný a šarmantní) moderátor Jakub Žáček z HaDivadla vyzve zmiňovaného „porotce v triku s potiskem“, aby šel sám před publikum, on opravdu vstane a jde. Poprvé drží mikrofon. A nebojí se. Sice není slamer, přesto stojí hrdě a s hlavou a patou vysvětluje, jak a proč hlasoval. A je to fajn, že se nebojí. Tím u mě trochu smazává pocit křivdy a opovržení.

Je rozhodnuto, než bude však sečteno a podtrženo, vystupuje americký slamer, známy MC a DJ Tah Phrum Duh Bush. Jeho kategorie je zcela jinde, raper, divadelník, vtipálek, přitom přemýšlivý muž s citem pro nadsázku. Z divadélka mám chvíli pocit, že se skutečně před námi pokálí. Ale ne, je to jen herecký výkal. Ještě fotku do USA a konečně můžeme vyhlásit vítěze.

Třetí místo Jakub Foll. Překvapení, přesto umístění je rozhodně zasloužené a mám z něj radost. I bez přípravy a prvoplánových vtípků to natřel ostatním. (Věčně) druhý René Jahoda. Zde trochu váhám. První kolo bylo příjemné, pak ale ta stagnace a mnoho výraznějších představení a „zvučnějších“ jmen. A první, s balíkem v kapse – Jan Jílek. Tento vítěz olomouckého kola a také šampión Slov si zasloužil vyhrát. Jeho cit pro jazyk, vtip, hra, výzor.. To vše působí sympaticky symbioticky a rozhodně ne lacině či lascivně. Jen mi na pomyslných stupních vítězů chybí Rimmer. A samosebou Bohdan Bláhovec. Každý jinde, ale oba by tu měli stát...

Večer to byl zábavný i hluboký, s bradou spadenou jsem odcházela a těším se na 2.prosinec, kdy to na Flédě rozslamují ženy při mezinárodním female slamu. Srdečně doporučuji. Na takové věci se nezapomíná a duše je naplněna. I bránice. I střeva. I Fléda.

Konečné výsledky:

1. Jan Jílek
2. René Jahoda
3. Jakub Foll

Fotky a videa hledejte na www.slampoetry.cz