Klasicky na chladnější období v roce byla naplánována tato akce a tak už je to taková tradice cestování do Benešova – zima, mlha, náledí, sníh … Jakýsi šotek v akreditacích zařídil, že jsem si právě té zimy užila až až, neboť pan pořadatel Džejár na nás poněkud pozapomněl a tak jsem venku čekala a čekala. Nakonec jsem se rozhodla projít s mým kamarádem, který měl vstupy jako výhru. Jaké ovšem bylo překvapení, když ani on u druhého vchodu na listině výherců nebyl. Vše ale nakonec zdárně dopadlo a všichni jsme se dostali do námi tolik oblíbeného prostoru. A hned tak milé přivítání v podobě remixu skladby od Roisin Murphy v podání TinTina. Něco mi říkalo, že ten večer se mi bude v Benešově líbit.
Poněkud smutno mi udělal pohled do levé části přízemí, která byla nyní zastavěná a kudy se kdysi procházelo k baru, kde byl velký prostor k posezení a ještě dál tolik oblíbený Červený drak, kde bývala vždy třetí, houseová stage. To nás bylo dřív víc, co máme tuto hudbu rádi, že jsme dokázali zaplnit tak velký prostor naprosto bez větších problémů? Ochozy nad parketem také uzavřené a jaká to bývala atmosféra, když se tančilo ve všech třech patrech. Kdo tam někdy takovou party zažil, jistě ví, o čem mluvím. Každopádně radost z toho, že tu vůbec jsme a taneční akce se zde stále pořádjí, v tu chvíli zastínila nostalgii.
Ceny na barech překvapivě nebyly takové, jak jsme bývali zvyklí, nebo jsem narazila na nesprávné bary. Točilo se jakési pivo Pernštejn opravdu nevalné chuti a tak jsem uvítala Red Bull stánek s milou a pružnou obsluhou. Marlbora nabízela navrhnout si za nákup jedné krabičky cigaret svůj vlastní design krabičky. To vše v přízemí, kde byl udělaný jakýsi odpočinkový prostor, plnící účel Red Zone, který se vyskytoval na letních festivalech. Posezení příjemné, leč chladné, kousek od hlavního vstupu, kde se každou chvíli otevíraly dveře pod nátlakem proudících tancechtivých osob.
Na horní hlavní stagi bylo o poznání tepleji, ale hudba byla tvrdší a daleko „chladnější“ v podání pořadatele Džejára. Parket byl slušně zaplněný a zábava se teprve rozjížděla, ač někomu už ujela. Spící mládež ve stavu „pod obraz“ se již v jedenáct večer také leckde našla. Celkově zde větší množství návštěvníků přebralo, ale možná jen stárnu a sleduji to svým káravým pohledem a bylo tomu tak na party vždy.
Řeckého dje se jménem Spiros Kalomenos jsem poslechla jen zevrubně a utíkala na své oblíbence o patro níž. Ano, hrál tu Vilém a Lumiere. A co jsem se Viléma naposlouchala a navrtěla v rytmu jeho desek, teď už cd ale to na kvalitě nic neubralo. Tohle jsem si nemohla nechat ujít. Střídali se s Lumierem a já rychle zapomněla na zimu. Poněkud jsem pozapomněla, že jsem na tuto party přijela za účelem poslechu techna a užívala jsem si úplně jiné rytmy. Když v půl jedné kluky vystřídal Dan Cooley, odběhla jsem zkontrolovat horní stage. Z části jsem vyslechla Tokyho, který se setkal s velkým úspěchem a velkým překvapením nejen pro mě byla jeho blond hříva. Pochopila jsem ale, že pro dnešní večer jsem se naladila na house vlnu a nic s tím neudělám, a tak jsem byla odkázána techno pouze poslouchat, nohy mi tenhle rytmus „nepobíraly“.
Odběhnutí na Dana Cooleyho bylo tedy nevyhnutelné a návrat jsem si naplánovala až někdy lehce po začátku setu Davea Clarka. Dle reakcí publika bylo jasné, na koho sem všichni přijeli a mistr mixu je nenechal na vážkách. A že si někteří stěžovali, že nekomunikoval s publikem a téměř se neusmál? Kvůli úsměvům jsme tam přece nebyli! Kvalitní výkon vyžaduje soustředění.
Před nástupem Luccy jsme po chvilkovém poslechu dje Morpha v přízemí uvážili, že je čas k odjezdu a vyrazili jsme do zasněžených ulic Benešova směrem k nádraží. Nic naplat, pro mě na této akci, které vévodilo techno byly hvězdami večera houseoví Vilém s Lumierem, kteří by zasloužili početnější publikum, ale techno tu bylo pro tento večer všechno.